Asi máme nyní pocity dvojího rázu: povědět si, že si konečně odpočineme a vydáme se na „dovču“, nebo se ještě hlouběji ponořit do práce (pokud nás těší, při ní si totiž také odpočineme), je-li nová vlna „koviďasku“ už za dveřmi. Během nesnadného času zkoušek (koviďaskových) jsme se naučili počítat více s Bohem. Modlitbami a skrytými oběťmi, kapičkami lásky, můžeme přispívat do moře rozdroleného myšlení ve světě a nenávisti. Jak nenávist a všechno zlo čistou vodu špiní – tak špinavou vodu kapičky lásky zase ozdravují.
A přestože jde jen o kapičky lásky, jde o lásku, a proto Láska (Bůh sám) jedná! Zůstávat nadále skrytý v Pánově Srdci je způsob uzdravování nemoci (v podnikání, v politice, v místní církvi, mezi nejbližšími). Pán je přece také v nás skrytý, ukrytý. On nevystupuje manifestačně. Duchovní život je o stálém umírání a znovupřijímání života. Učíme se stát věrně pod pramenem Boží něhy: neuhnout ani milimetr. Pán vstupuje a všechno řeší, všechno prostupuje a všechno tvoří nové.
Tma, která nás chce pohltit, jsou třeba černé myšlenky o lidech. Proto v našem srdci vítězí eucharistické Slunce: tma Slunce života nepohltí. Vztah s Pánem nemůže být neúčinný, Denně se díváme, jak Pán vše tvoří nové.
Doslova nás objímá nejosobnější a věčně hořící láska Ducha Svatého. Nejprve vidíme dar Ducha Svatého, potom plod, ze kterého vyrůstá. Jsme-li duchovní, tj. naplňování Duchem, pak jsme i tělesní a fyzičtí, protože do této přirozenosti se Bůh vtělil. Vyloučení tělesnosti (třeba i jménem „dokonalých“ představ o dokonalé církvi) popírá tajemství vtělení. Akorát duchovní, z Ducha, pak to, co je tělesné či fyzické, proměňuje. Například biblické „mluvení v jazycích“ neznamená, že uvolňujeme tenze a vynášíme „geniální“ věty. Kdo hovoří v jazycích, je podle Františka Saleského ten, kdo hovoří přiléhavým slovem na tom místě, kde se zrovna nachází. Třeba tam odhaluje doposud ukrytá či zapomenutá Boží tajemství – ta se stávají nosná, podstatná či zásadní pro člověka nyní. Jaká to jsou tajemství? Že třeba Bůh mi pořád vyznává lásku v tom, když podnikám.: žije se mnou důvěrně.
Jednáme podle toho, co jsme přijali. Rozličné jazyky jsou rozmanitá dobrá hnutí našeho srdce; nejde o soukromé nálady psychických zhuštěnin. Nejde ani tak o srozumitelnost slabik, jako o otevřenost srdce, které stále více patří Pánu. Ústa a jazyk o Letnicích odpovídají nastavení srdce.
Zrady, bolesti (apod.) od nejbližších dopouští Ježíš na své nejbližší proto, abychom byli absolutně podobni jemu (Ježíši). Dobře rozuměno: cena takové bolesti, kterou snáší zrazený od nejbližších, a tím se připodobňuje Pánu, je tak vysoká a vzácná, že převáží naši i Pánovu bolest nad ztrátou toho, kdo zrazuje a bolest působí. Bolest naše i Pánova nad ztrátou „zrádce“ je přebita nesmírnou hodnotou tohoto typu oběti, která připodobňuje Bohu a vynahrazuje ztrátu.
Náš Pán celý vnitřně i zvnějšku hoří láskou. Vnitřní hoření dává jistotu a správnost hoření vnějšího. Například když má svátek světec, který je nám dlouhodobě blízko, silněji plamen Ducha plápolá. Velekněz Kristus přichází v „ornátu“ svobody, se zlatem zářící ryzostí. Přichází, aby nás do tohoto šatu zaoděl (a často i skryl pod svůj šat) a hluboce nám daroval svou kněžskou vznešenost, která má u každého z nás vždy odlišné zabarvení. Jde o vznešenost lidského srdce v každé profesi, kvůli které nás Pán stvořil, protože Kristovo Srdce je oslavou našeho lidského (zbožštěného, oslaveného, vykoupeného atd.) srdce. Avšak musíme na „oltář svých srdcí“ přinášet Srdce jediné, Krista. Jinak je naše srdce nepravdivé, po čase i zteřelé.
Duch Svatý s námi jede na dovolenou, bdí nad tím, do čeho ho vpouštíme a zveme: je nás Přítel ve všem, čím žijeme. I v době odpočinku mu chceme děkovat.
Autor: Michal Altrichter SJ
