V ekonomické teorii je mnoho vysvětlování o tom, co a jak a proč v ekonomice funguje právě tak, jak funguje. Mezi většími i menšími nesmysly člověk pak těžko hledá a rozpoznává pravdu. A pouze pravda je „cesta dál“. Pravda nás osvobodí. A tou pravdou je, že každý, kdo posunoval v historii výrazně ať už svou osobní linii blahobytu či výrazně přispěl k posunu linie blahobytu společnosti, se ať již vědomě či podvědomě řídil několika zásadními principy. O těchto principech najdeme svědectví také v bibli v podobě mnoha příběhů a životních zkušeností lidí, kteří žili s Bohem.
Prvním z těchto principů je kázeň a odříkání. Druhým z nich je produkce. Pouze ten, kdo si něco odepře a dodržuje disciplínu, může postupně díky výrobě, službě – zkrátka produkci užitečných věcí a servisu pro druhé – vytvořit alespoň základ malého kapitálu. Paradoxně to mužům a ženám víry šlo o to snáze, o co méně jim vůbec šlo o tvoření nějakého materiálního bohatství a o co více chtěli žít s Bohem, držet se ho, udržovat s ním dennodenní vztah, milovat ho. Tito lidé se po cestě naučili také několik dost zásadních dovedností o tom, jak se podniká, jak se obecně žije. Tato cesta formuje také člověka samotného, jeho charakter. Existuje o tom svědectví nejen v bibli. Existuje také nepřeberné množství křesťanských životopisů, kde je tato linie patrná. Držet se Boha, naplno a disciplinovaně pracovat s užitkem pro druhé, a pro sebe chtít málo, pokud vůbec něco.
V momentě, kdy daný jedinec dokáže praktikovat v dlouhodobém horizontu tyto dva základní principy, totiž kázeň s odříkáním a produkci, stává se zámožným, vlivným. A opět to nemusí být vůbec myšleno materiálně. Na druhé straně i v Písmu stojí, kdo se poníží, toho Bůh povýší. Jak je z mnoha příběhů úspěšných křesťanských lidí také patrné, dopřávají si luxus a pohodlí – pokud vůbec – až nakonec této cesty. Ne na jejím začátku či v průběhu.
Nechci působit jako asketa (ani se za to nestydím). Nechci působit ani jako propagátor tzv. evangelia prosperity alá. dělej, co chce Bůh, a budeš bohatý. Chci však jasně i v této krizové době vyzdvihnout dva základní principy, které dříve nebo později povedou u většiny lidí i k tomu, že překonají nynější koronavirovou, případně nastávající hospodářskou krizi. Bude to však pro většinu lidí těžké až nemožné. Musí se vzdát zvyků, případně zlozvyků vedoucích k budování vlastního pohodlí. A právě zvyk je železná košile. A na co si „průměrný (i křesťanský) občan západního světa“ zvykl? Na život na dluh. Na život v pohodlí. Odříkání a kázeň jsou pomalu sprostá slova. A podíváte-li se na statistiky a výzkumy, až 70% lidí je ve své práci nešťastných. Můžeme se pak bavit o tom, že naplno „produkují“, tvoří, intenzivně pracují, aby vytvářeli hodnoty a užitek pro druhé?
Cesta ven z této krize nevede přes instantní doporučení jedna až deset, co udělat, abychom se z nynější situace rychle otřepali a dále mohli žít své pohodlné životy, nebo chcete-li, životy ve své dřívější komfortní zóně. Životy, kde hlavní životní problém většiny lidí je, co nového si koupím, kam se zajdu bavit, jaký a jak velký dluh si ještě mohu dovolit, abych se bavil teď. Pohodlí a pohodlnost zabíjí člověka, duši, společnost. A křesťana. Podíváme-li se na produktivní, úspěšné lidi – podnikatele, sportovce či vysoce specializované a uznávané odborníky – pak zjistíme, že jejich život je dlážděný spíše problémy, odříkáním, disciplínou, prací na sobě i v tom, v čem vynikají. Prošli si mnohdy doslova očistcem, aby se z nich nakonec v rámci jejich osobních životních krizí stali lidé, jakými jsou dnes. Zdá se, že Bůh má „princip krizí“ v rukávu spíše proto, aby člověka posunul k lepšímu než proto, aby se bavil a trýznil. Možná mu jen my lidé nesprávně rozumíme, když nám posílá střípky požehnání. Špatně je pak uchopíme a jako lid izraelský na poušti raději „remcáme“.
A můžeme o tom moralizovat či teoretizovat jak chceme. Obávám se, že tomu, co funguje, je ale jedno, jak a nakolik co z toho zrelativizujeme. Pokud něco platí např. ve fyzikálních zákonech, jako příklad uveďme gravitační zákon, naše rozumování to nezmění. Moudřejší je se tomuto zákonu přizpůsobit. A pokud něco platí v zákonech tvoření zdravého osobního života i společnosti, jako příklad ona kázeň, odříkání (úspora) a tvoření užitku pro druhé (ne pro sebe), pak je tomuto principu také jedno, jestli se mu přizpůsobíte či ne.
Jiří Jemelka
