Apoštol Pavel nevybízel k iluzi, netěšil falešně či nepravdivě, pokud první křesťané byli vystavováni riziku persekuce. Neříkal jim: To brzy pomine. Ale posiloval je v tom, co byla realita. A tu má vždycky ve svých rukou Pán – podobně jako je tomu v naší situaci koronavirové. Pokud Pán dopouští, že přicházíme o jednu rovinu dosavadní harmonie – o takový styl života, podnikání – najednou díky změnám v životě, v odhalování života Pánova, rozvíjíme zase širší skutečnost, plnější rovinu: že patříme našemu Pánu důvěrněji a nanovo.
Je dobré si nynější zkušenosti zapamatovat. Nejvíce je nám líto rodičů s malými dětmi, které oni musejí hlídat. „Děti bez systému zvlčí.“ Že rodiče dopřejí dítěti hru z počítače, nevystačí na mnoho dní. Je tu ještě další sociologický fenomén: ne každý rodič ovládá obsluhu počítače (mnohdy existuje jeden pro vícečlennou rodinu). A jsou dokonce i školy, kde si větší procento vyučujících nedokáže založit internetovou schránku. Anebo: ne každý rodič je schopen s dítětem udělat domácí úlohu s tématem příčestí trpného. Z jiného úhlu: častěji se ukazuje, že rodiny o větším počtu sourozenců se dokážou mezi sebou zabavit, a proto rodiče situaci zvládají klidněji (údajně věnovat se jednomu dítěti je obtížnější). Jeden z výroků vychovatele Makarenka: Děti (z rodiny) potřebují cizí děti (z ulice).
Koukat na mihotavé světlo televize najednou nesytí, je věta mnoha současníků. Není ani málo těch, kteří nevydrží sledování „téhož“ v hlavních zprávách: jediného tématu koronaviru. Proč se nenabídnou jiné podněty? Kdosi na otázku, že je čas na sepisování knih, obdrží odpověď: Nejsou-li podněty, ani stránky se nenapíší samy. Jedině dědeček, taková sušinka, nijak podobný obráncům čeljabinských svalovců v klubu Dynamo, nepropadl trudnomyslnosti, slyšíme, jinak celá rodina se z okna dívá na nově zakoupený automobil, který není právě užíván. Dědeček je rád, že slyší zase deset vtipů za den, jako v době komunismu.
Nečekej ode mne kritiku, říká zase usoužená mladá maminka s pečovatelskými sklony, mne už ani ty tvoje excesy neprovokují. Účinek byl okamžitý a mnohokrát přesáhl vše, več jsme doufali: oni se usmířili. A manžel dal do pořádku první „exces“: odklidil haraburdí ze svého stolu. Jsou to zaslechnuté střípky ze života „neformální atmosféry“. Já běhám sama, manžel se psem, máme to za ta léta nadefinované, i když tak trochu to je dnes obtížné, vyslovují se dva svěží manželé, zvyklí vejít do lecjaké nepohody. My si na přehánění či nějakou špinavou řezničinu nepotrpíme, obřadně dodají.
Kromě stejného věku a natupírovaného účesu se dvě ženy vyznačovaly sledováním („propátráváním“), kdo nosí a nenosí roušku. Už si jsou celkem jisté. Nebyla v tom zlověstná pravidelnost, ale smysl pro pořádek. Vynech ty řeči o trénování, říká muž v sarongu, jednoduše to máme všichni v krvi, sledujeme-li, kdo co dělá. Dále: I obyvatelé léčebny nyní vytušili, že něco není obvyklé; již přivítali změnu života, odhaluje něco ze své profese zdravotní sestra psychiatrického oddělení. Anebo: Bledožlutá barva propadlé tváře a našpulené rty jistého muže ještě nemusejí znamenat laškování s koronavirem, ale obavu o obtížnější přísun léků pro nemocného otce. Přede mnou děti ve škole spíše utíkaly, dnes mi některé poslaly sms, že se jim po mně stýská, uvádí dojatá učitelka základní školy, a naparádila se.
Jako bonus: Jako když snížíme letovou rychlost na sto osmdesát kilometrů, tak se změnil život místní holičky. A pověděla výstižně: Je ve mně dvojí člověk – ten, který prchal či spíše stále něco doháněl a něco si namlouval, a ten, který je šťastný, že se může zastavit. Ten je nyní silnější, tomu se nyní nevzpříčím.
Takových příběhů by bylo dosti. Je potřebné je vyhodnotit v kontextu duchovního života a tedy i v kontextu „Božího života“. Žijeme v době otevřeného svatostánku. Těším se na Pána, vyhlížím ho? Jsem u něho šťastný? Věřím, že i on dá odpověď k tomu, jak podnikat? Nejdříve se pořádně a pravidelně modli, jako bychom slyšeli.
