Na internetu jsem si zadal heslo „stres“ a při vizuálním hledání jsem našel plakátek nazvaný: Jak stres ovlivňuje naše tělo. Vyčetl jsem tam, že stres je jednička mezi příčinami úmrtí, že americká lékařská asociace označila stres za příčinu více než 60% všech lidských onemocnění.
Chceme-li si chránit zdraví a je-li stres příčinou mnoha nemocí, může nám nějak pomoci duchovní život k osvobození od stresu? Sám jsem byl před časem na lékařské prohlídce a zaujala mě věta lékařky: Máte jistě mnoho stresů, ale vy dovedete relaxovat při modlitbě. Takové tvrzení mě překvapilo a vyprovokovalo řadu otázek. Je to opravdu s mou modlitbou takové? Jak to dělám? Co bych měl dělat lépe?
Modlitba předpokládá důvěru, jakou má dítě, když prosí otce. Dítě v otcově náručí nemá strach, protože mu důvěřuje, spoléhá na něj. Jak spoléhám na Boha? Dovedu mu svěřit své starosti tak, že přestanou být mými?
Upřímný rozhovor s Bohem či vychutnávání jeho přítomnosti zbavuje samoty. Jsem-li s ním, nejsem sám. Stojím-li na jeho straně, mám jistotu, že on je se mnou. Proto stojí za to chtít to, co chce on. Takový postoj sjednocování se s ním sice předpokládá, že ztrácím něco ze svého já, ale získávám nesrovnatelně víc. Je se mnou sám Mocný, Bůh.
V modlitbě máme pozvedat k Bohu čisté ruce. Prosíme-li však o odpuštění, říkáme: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Dáváme se Bohu za vzor. Pokud nás modlitba vede k odpuštění, přináší svobodu a zbavuje napětí. Pokud odpouštíme jako Bůh, pak se k odpuštěnému už nevracíme, nepřipomínáme, protože Boží odpuštění hřích zničilo. Už není. Pokud se vzpomínka na něj vrací přeci, nebo se ozývá výčitka, je dobré se ujistit, že Bůh přece odpustil a to je důvod k vděčnosti a radosti. Jak asi skákali od radosti všichni ti, které Ježíš uzdravil? Když odpustí nám, když uzdraví duši zraněnou hříchem, je to zázrak, je to vždycky důvod k radosti, které je třeba dát volný průchod. Vychutnat si radost z toho, že se mě Bůh dotkl svou milostí a udělal na mě zázrak, protože mu na mně záleží.
Když mu odevzdám své starosti, chyby a zranění, už nejsou moje. Patří jemu. Po odevzdání se s nimi znovu trápit znamená mu je krást a znovu si je přivlastňovat. Co jsem odevzdal, už není moje. I odevzdaná starost může trápit a bolest odevzdaná dál bolet, ale ona už není jen má, on ji nese se mnou. Jsme na ni dva. Ba pokud ji nesu s ním, je ta bolest nástrojem našeho důvěrného spojení.
Jeden hymnus v breviářové hodince před spaním říká: Přichází noc, aby nás přijala, ticho je plné tebe, můžeme usnout v pokoji a radosti. Za tento den plný světla, je dobré tě chválit, a jestli nás chceš odvolat, zde jsme připraveni vyjít. Ty, kdo trpí bez naděje, ty, kdo hledají bez víry, ty, kdo tě milují, aniž tě znají, doveď skrze nás k tobě. Rád usínám se slovy: ticho je plné tebe…
Četl jsem jeden příběh mladé Filipínky: Bylo mi teprve jedenáct let, když mi zabili otce, ale spravedlnosti nebylo učiněno za dost, protože jsme byli chudí. Když jsem vyrostla, vystudovala jsem práva, protože jsem si přála za otcovu smrt spravedlnost. Ale Bůh se mnou měl jiné plány: jedna kolegyně mě pozvala na setkání s lidmi, kteří se snaží skutečně žít evangelium. A tak jsem začala také. Jednoho dne jsem prosila Ježíše, aby mi ukázal, jak mám konkrétně žít slova: „Milujte své nepřátele,“ protože jsem cítila, že jsem pořád ještě plná nenávisti k lidem, kteří zabili mého otce. Další den jsem potkala šéfa té skupiny. S úsměvem jsem ho pozdravila a zeptala jsem se, jak se daří jeho rodině. Úplně ho ten můj pozdrav vykolejil, a já jsem byla překvapená, že jsem to dokázala. Nenávist se ve mně rozpouštěla a proměňovala v lásku. Byl to ovšem jen první krok: láska je kreativní! Pomyslela jsem si, že každý člen té skupiny by měl dostat naše odpuštění. Zašli jsme za nimi s mým bratrem, abychom napravili naše vztahy a svědčili o tom, že je Bůh miluje. Jeden z nich nás poprosil o odpuštění toho, co udělal, a o modlitbu za něj a jeho rodinu.
Jan Graubner
