Články

Roman Joch: Friedrich Hayek o tom, co bylo cestou k nevolnictví

Je to už přes pětasedmdesát let, co vyšla jedna z nejdůležitějších knih 20. století. Jmenuje se Cesta k nevolnictví a jejím autorem byl rakouský ekonom a britský občan Friedrich August von Hayek (1899-1992).

Napsal ji jako varování před socialismem, snahami o státní řízení a plánování ekonomiky; to je totiž podle něj ta cesta k nevolnictví. Hayek, v mládí sám socialista, svým názorovým oponentům nepřipisoval špatný záměr, jen intelektuální omyl. To bylo adekvátní ve 40. letech 20. století v případě socialistů britských – snažili se v dobré víře chudým lidem pomoct -, ale už to adekvátní není v případě mnoha socialistů dnešních, u kterých už o špatném záměru mluvit lze: snaží se vyvolat a upevnit co možná největší závislost největšího počtu lidí na státu a jeho sociální pomoci, aby nestáli na vlastních nohách, ale volili socialisty.

Tezí Hayekovy knihy bylo: totalitarismy 20. století, komunismus a nacismus, jako i ideologie fašismu, nebyly protikladem socialismu, nýbrž jeho radikální podobou; završením tendencí v něm přítomných. Stát, který získává moc nad výrobními prostředky a ekonomikou, se stává státem všemocným. Získá-li tuto moc úplně, stane se státem totálním, totalitním. Být v opozici vůči takovémuto státu znamená smrt hladem, protože jsou to vládcové totalitního státu - a nikoli neosobní tržní hospodářství -, kdo alokuje materiální statky.

Proto je se svobodou trvale slučitelný pouze systém svobodného trhu, soukromého vlastnictví a osobní iniciativy. Vykročení na cestu plánovaného hospodářství je vykročením na cestu, na jejímž konci je nevolnictví. Bohužel, západní země, včetně jeho milované Británie, se vydávají na cestu, která přivedla Německo a Rusko k totalitarismu.

Kniha vyšla na jaře 1944 v Británii a na podzim téhož roku v USA. Byla psaná pro britské odborné publikum a jím přijata vlídně. Kladně ji recenzoval George Orwell, sám demokratický socialista. Kladně na ni reagoval i John Maynard Keynes, Hayekův velký ekonomický protipól. A socioložka Barbara Woottonová, později členka Sněmovny lordů, cítila potřebu na ní napsat reakci „Svoboda v  plánování“. Na knihu se odvolával i Winston Churchill v neúspěšné volební kampani roku 1945.

Stalo se něco, co Hayek nečekal. Britští demokratičtí socialisté mu jeho hlavní argument uznali. Ano, profesor Hayek má pravdu; ano, státní vláda nad ekonomikou je potenciálně nebezpečná. Ale právě proto, že jsme si toho vědomi, my britští socialisté to nedovedeme k NKVD či Gestapu.

Bývalý americký komunista, trockista a nakonec antisocialista Max Eastman, kterého Hayek v knize třikrát citoval, v té době pracoval pro časopis Readers‘ Digest. Na jaře 1945 udělal z knihy extrakt, kondenzoval ji do jednoho novinového čísla, které si pak přečetli tisíce amerických čtenářů. A další tisíce si ji koupili.

Reakce v Americe byla mnohem bouřlivější než v Británii.

Někteří recenzenti ji považovali za nejdůležitější obhajobu svobody od dob Johna Stuarta Milla. Jiní ji zatracovali; např. takto: „...přeceněná, chmurná, cynická, jeden z podivných pozůstatků tmářství v moderní době…“

Britská Labour Party byla založena v roce 1900, takže britští socialisté měli minimálně půlstoletí na přemýšlení, zda socialismus vede k nesvobodě. S touto otázkou se potýkali. Ona samotná nebyla pro ně absurdní.

Ne tak v případě levice americké. V roce 1945 to bylo dvanáct let, co byla u moci. Myšlenku, že socialismus by mohl vést k nesvobodě, si ani nepřipustila. I když pro její Nový úděl, New Deal, byl jednou z inspirací Mussolini. Proto na Hayekovu knihu reagovali bouřlivě, hystericky.

Ale zrcadlově obráceně tu knihu přivítali odpůrci socialismu. Tady byl Rakušan, odpůrce fašismu a nacismu, který tak miloval britskou tradici svobody, že se sám stal Britem. Jeho kniha nastartovala regeneraci klasického liberalismu v USA.

Kontroverze, již Cesta k nevolnictví v Americe vyvolala, vedla k pozvání profesora Hayeka na přednáškové turné po USA, jemuž následovalo pozvání učit na univerzitě v Chicagu v letech 1950-62. Po návratu do Evropy Hayek působil na univerzitách v rakouském Salzburgu a v německém Freiburgu.

V roce 1974 dostal Nobelovu cenu za ekonomii, v roce 1984 jej tehdejší premiérka Margaret Thatcherová doporučila královně, aby mu udělala prestižní vyznamenání Řád společníků cti. Stalo se a Hayek to považoval za nejšťastnější den svého života. Prezident Ronald Reagan, vášnivý čtenář jeho knížky, ho přijal v Oválné pracovně Bílého domu; Reaganův nástupce George Bush starší mu v roce 1991 udělil nejvyšší americké civilní vyznamenání Medaili svobody.

Hayek má reputaci liberálního radikála, ale ve skutečnosti byl umírněný. Byl za státní sociální pomoc chudým a taky se domníval, že svobodná společnost má mít konzervativní morálku. Byl však proti tomu, aby stát ekonomický život řídil a plánoval.

Jak po více než třech čtvrtinách století hodnotit jeho varování? Víme, že i skandinávské výrazné vykročení na cestu k socialismu, kdy rukami státu protéká šedesát až sedmdesát procent HDP, ještě nemusí znamenat konec svobody. Ale zároveň i víme, že pokud stát ovládá ekonomiku celou a soukromé vlastnictví neexistuje, v takovéto společnosti svoboda možná není.

O této knize napsal její překladatel, největší český „hayekián“ a bývalý ministr privatizace Tomáš Ježek toto: „Kdyby měli ideologové socialismu označit jednu knihu, kterou by bylo třeba za každou cenu uzamknout do tajných trezorů, co nejpřísněji zakázat, pak by dozajista ukázali na ‚Cestu do otroctví‘. Je to kniha, kterou Hayek věnoval právě jim...“ Ano.

Autor: Roman Joch

NENECHTE SI UJÍT NOVINKY Z KOMPASU

Zajímavé informace a pozvánky na cluby, semináře, konference či duchovní obnovy.

  • KOMPAS Křesťanský podnikatel, z.s.

  • Holická 47, 779 00 Olomouc

  • info@krestanskypodnikatel.cz

  • Č. Ú.: 115-6824330237/0100