Články

Výtah Boží

Pán si nás vyvolil, posvětil a nanejvýš zamiloval. A opět nám dává prožít „okamžik zamilovanosti“: ve svých jeslích nám vyznává lásku. Zažíváme, že každá maličkost v Pánově přítomnosti je Veliká. Poslechněme si dva příběhy, ve kterých zase Pán zvítězil.

I. Vypointovaná povídka Můj majetek je z rakouských zemí. Otec rodiny prohraje ve spravedlivém procesu část majetku, který dlouhodobě patřil jeho předkům. Spravedlivý je proto, že při podnikání dělal chyby a tvrdil, že neměl zkušenost, když uzavíral s podílníky v hospodaření smlouvu. Oni mu však namítali, že z ní nemůže ustoupit, pokud je jednou napevno uzavřena. – Majetek však nemůže patřit jinému, když na něm pracoval otec s dědem, tak si sám zdůvodňuje. Avšak tím, že podnikal, aniž by k této činnosti měl talent, poztrácel nakonec v dalších neúspěšných procesech i to, co mu ještě zbylo.

Na jeho statku se mají rádi dva lidé, kteří se věnují jiným projevům ducha či života. Jde o jeho syna a ženu, která mu opětuje lásku. Chtějí se vzít. Oba mají pochopení pro otcovu starostlivost, ale vnímají, jak ho jediné téma života docela stravuje. Nedá si říci a nepostačí si myslet: Spravedlnost musí být. – Je potřebné se moudře postarat také o vás dva, abyste měli v budoucnu z čeho žít. – Ale my se máme rádi a nechceme stavět na hádkách, na neklidu. Vždyť kvůli tomu pobíhání k soudům jsou už všichni naši sousedé proti nám. Slyší, jak se hádáme, jak naše tváře vybledly a jsou zsinalé. – Majetek musím nazpět získat, dostávají pravidelně odpověď. Nakonec zaslechnou i výtku: Nic neděláte, jen se flákáte na mém majetku. – Otče, není samozřejmé, že mne někdo miluje, a měl bys spíše žít tím, že se máme rádi, ne tím, co je hněv, vzdor a vytváření si umělého světa alibismů.

Otec nepostřehne, že prožívaná láska dvou lidí je nade vše. A přitom by i po prohraném soudu mohl slušně žít dál, dobře zaopatřen. Ale chtěl mít více. A říkal si: Je to pro ty dva mladé. Vyhnal je tudíž z domu. Běžte si tam, kde si můžete vyznávat tu svou lásku; u mne pro takový romantismus není místa. Ani jim nepožehnal na cestu.

Vrství se jeho starosti. Pláče, jak je sám. Ale bylo dobře, že jsem je vyhnal, stále si zdůvodňuje. Nedokázali docenit moji starost. S tou jejich „láskou“ si ani na chléb nevydělají. On syna nevydědí: „vydědí“ se vlastně sám. Soudy, poplatky, noví nepřátelé, ale tatáž životní touha: majetek. Syna nepřijme, neboť mu neporozuměl.

Jednou má však syn předtuchu. Ač nezván, vnikne do rodinného stavení, kde na podlaze leží vyčerpaný otec. Vše jsem prohrál, dluhy jsou veliké, ztratil jsem tebe, jediného syna, a neuviděl ani narozeného vnuka. V pláči si oba odpustí. Syn pak po jeho skonání dlouho splácí dluhy. Majetek byl ztracen, ale láska dvou zůstala. A rozrostla se nakonec i o ten majetek. Láska dokáže zrodit v pravý čas dobré věci.

II. Novela Výtah Boží je z Vatikánu. Jsme trochu na rozpacích, zda si nepostěžuje Amnesty International, když fakticky opouštíme územní celek naší drahé Itálie a putujeme do Vatikánského města. Ale hrdina je Ital, takže se dejme odpovědně do popisu líčení. Není samozřejmé být vybrán do státních služeb města Vatikánu: výtahem se vozí papež, diplomatické návštěvy, kdekterý monsignor či švýcarský gardista. Jsme přece dennodenně svědky toho, že nejen z pohodlí, ale i kvůli překvapivě chatrnějšímu pohyblivému ústrojí raději než po schodech stoupáme výtahem.

Firma Zimermann (Italové „Tesaře-Cimrmana“ nevyslovují německy, ale se „Z“) má své výtahy leckde. Technicky fungují spolehlivě, jsou úhledné, a ten „vatikánský“ je vevnitř vybaven nadstandardně. Výtahář „mačká knoflíky“ a dny mu plynou. Nemůže se však, kromě „hluchých okamžiků“, posadit; při převážení stojí. Je stále ve střehu.

Naproti za bránou Vatikánu se schází v „picérce“ s kamarády a referuje jim, koho dnes vezl. Dokonce několikrát papeže. Jednou tam byl údajně nějaký „sultán“ (tak usuzuje podle turbanu), jindy známý politik. Vždy samozřejmě v doprovodu někoho ze Sekretariátu. Práce mu však zevšední a její mechaničnost ho začíná spíše popouzet. Někdy má dojem, že musí „mačkat knoflíky“ virtuálně; jde třeba večer po chodníku a jen s těmi prsty si naprázdno pohrává. I jeho kamarádi mu už tolik nenaslouchají. Nic totiž neřekne více, jen popíše převážené. Ještě že nepověděl, že uvnitř kabiny existuje jisté tlačítko, které se v případě nezbytnosti zmáčkne! Nepomůže, že jim dosvědčuje, jak byl náležitě prolustrován, aby byl spolehlivým a nepracoval třeba pro „Brežněva“. Práce mu najednou přijde bez vitálního obsahu. Už se ani nekochá krásnou architekturou, jíž je obklopen, ba ani atraktivními návštěvníky.

Takhle nemohu dál žít, opakovaně uvažuje. Je sám, rodinu nemá, jen těch pár přátel. Tu mu jeden kněz napoví: Začni to brát jako oběť za převážené (včetně papeže) a pořád se modli! Uvidíš, jak se život změní. To dalo práce, než se náš někdejší „vejtaha-výtahář“ dokázal vnitřně zklidnit, netěkat, nereptat. A nechlubit se. Za ta léta se postupně tiše, aniž by to někdo zpozoroval, o modlitbu pokoušel, a při ní vytrval.

Autor: Michal Altrichter SJ

NENECHTE SI UJÍT NOVINKY Z KOMPASU

Zajímavé informace a pozvánky na cluby, semináře, konference či duchovní obnovy.

  • KOMPAS Křesťanský podnikatel, z.s.

  • Holická 47, 779 00 Olomouc

  • info@krestanskypodnikatel.cz

  • Č. Ú.: 115-6824330237/0100