Články

O zbožnosti a poctivosti

Jsou před námi dva příběhy: z italského a německého prostředí. V jednom se ukazuje, že nevidíme vždy podstatu věci a ve druhém se dokonce chválí poctivost. První je o rybáři z italského „podpatkového“ poloostrova Salento. Dejme mu označení Úlitbový systém. I toto abstraktní označení poctivý rybář zvládne!

Nejde o sezónní pronájem hausbótů, jak ho avizují reklamní stránky Fishing Italy, nýbrž o poctivé řemeslo zděděné po pradědech a s každodenními zápletkami. A ke všemu tu nemáme ani mechanický rybostroj na sladkovodní řece Pádu, ale život tuctového rybáře mezi dravými bouřemi a útočnými predátory. Málo nám pomůže sdělení rybáře Gianniho, že vyceněné zuby kosatky nejsou tak strašlivé jako jeho choti Beatrici; děj má hlubší dramaturgii.

Jenda (Gianni) si zvykl na nárazníky: na jedné straně ho tiskne kapitalista překupník, který ráno odměří stanovený počet ulovených „rybových kusů“ a netrpělivě čekající choť na straně druhé, která mu vyčiní, že nic nedělá, jen si lenivě „vyhřívá svá lýtka“ (zatímco ona musí, a následuje dlouhý seznam jejích bolístek). Jeho problém začal tím, že mše, která bývala brzy ráno v nedalekém kostelíku, se přesunula navečer (lidem současnější civilizace není po chuti ráno vstávat). Opakuje-li své Beatrici, že beze mše nemůže žít, slyší standardní odpověď: Stejně ji prospíš, chodíš jen ve stezkách svých předků, aniž bys o věcech Božích uvažoval, přines to jako oběť za kluka, který se ještě neoženil a jen lelkuje s kamarády u automatů. Jednou jí nevhodně odvětí: Když bych měl milenku, bylo by ti to milejší, než že chci za Pánem. A uslyší to, co v něm pootevře sérií četných pokušení, aniž by autorka věty o věci přemýšlela: Tak si nějakou najdi, vždyť jsi takový budižkničemu, že by ani místní coura o tebe nezavadila. U muže se v popředí takových sdělení ozývá ješitnost někdy silněji než „libidální systém“.

A máme tu druhé slovíčko z dvojsloví nadpisu: systém. Když jinak nedáš, zařídím se po svém, pomyslí si. Večer se vytratí a vrací se až „po večerce“. Manželka to synovi komentuje dosti cynicky: Asi hledá tu couru, tož uvidíme, která bude tak hloupá. A on zatím chodíval na mše, akorát do jiného kostelíka, aby ho domácí sousedé nepoznali. Ale boj uvnitř má: Mojí Beatrici by nevadilo, že chodím s courou, jen abych nemohl do kostelíku. Ale jak mohu na mši, když jí něco zapírám?

Chytá ryby a sleduje spíše své nitro, než hladinu vody. Najednou odvádí méně úlovků a hrozí mu odebrání licence na odkupování ryb. Při nedělní mši, jaký to div, jdou totiž na stejnou mši, zaslechne od ženy otázku: A to když spíš s courou, můžeš k přijímání? Dojde mu, že se ke společné mši manželka odhodlala, aby zjistila, zda chodí ke svátostem.

A tak jí doma všechno „vyklopí“. Její první reakce je ve smyslu: Ty jsi ale hlupák! Pak doplňuje úvahu: Vidíš, ani místní coura tě nepolapí. Odmlčí se a zauvažuje. Tak si choď večer na ty své mše, ale po ní uklidíš doma to, co bych jinak dělala sama. Je to veliké vítězství, žádná úlitba, pomyslil si Jenda. Večer však usíná unavený, takže ráno několikráte zaspí. Už ani těch pár mizerných ryb od tebe nikdo nekoupí, to máš za ty své mše, vyčiní mu manželka.

Prekérní, prekérní, prekérní, povídá zdecimovaný manžel svým rybičkám. Jak situaci vyřešit? Samozřejmě se ke „zlepšováku“ nenabídne žádná zlatá rybka. Při zpáteční cestě domů, po jedné večerní mši, je náhle osvícen: Co kdybych začal chodit k vodě s naším klukem, už bude asi dost dospělý na to, aby se naučil pořádně rybařit. Zpočátku se mu zaučování vůbec nedaří; načež se to prolomí, když se synovi stane, že spadne do vody kvůli křeči a otec ho taktak zachytí a vytáhne. Děj plyne a rána nejsou stejná, dokonce má důvěru „kapitalisty“, když přináší větší počet ulovených ryb. Život se urovná ve dvojím smyslu. Když dostává více peněz, nakoupí pro domácnost nějaké úklidové prostředky, takže nemusí dělat všechno manuálně, a pak zjistil, že se podstatně „zklidnila“ jeho choť, když se její kluk stabilizoval. Gianni poznal, že kořenem vlastně nebyla žárlivost na bohoslužbu, ale její vleklá hořkost z nemohoucího syna. A proto jeho matka přelévala zlobu na celý svět, i na Boha.


Druhý příběh Nalezený poklad nás přivádí do starých dob zámeckých. Sedlák Béďa (Fritz) seká v pánském lese na zapřenou strom. Dřevo potřebuje: pro almaru, k zatopení, pro dodělání venkovního plotu. Všude ticho, pouze tu a tam červenka či drozd. Prostě les naší vrchnosti má i lepší mech, ponadává si Béďa. Už jsem si ledacos z něho odtáhl domů, proč by mne tu někdo nachytal, ujišťuje se. Vtom kopne do zeminy a zavadí sekerou o smotaný balík. Ale ten je pořádně těžký. Kdo ho tu asi zakopal?

 Otáčí se dokola, aby měl jistotu, že je sám. Balík s chvěním otevře. Je plný dokumentů, nějakých starých lejster. Kupodivu vše je v dobrém stavu. Na trhu ho asi nezpeněžím. A je-li to naší vrchnosti, o jeden cár papírů méně nebo více, oni tam vládnout budou vždycky. To tak. Odevzdám jim to, z čeho nemám ani zlatku, a oni mne ještě potrestají, že jim chodím krást dřevo na pozemku. Nicméně, nedá mu to. Nasadí nakonec nalezený „matroš“ na starou herku, chromého koníka, říkají mu doma Chromák, a jede domů. Žena mu hubuje, že místo pořádného dřeva přiváží papíry, s nimiž je škoda i jen v ohništi zatopit. Objevitel „pokladu“ však dá rozumnou radu své choti: Ne abys o tom někomu říkala, vědělo by to zítra celé panství. Pokud tam papíry zůstaly tolik let, mohou na chvíli zůstat i u nás. Oba si dokumenty prohlížejí. Nerozumí ani písmenu, jen vidí nějaké staré mapy, nákresy a slova v divné podobě napsané. Příliš hranaté, nepřečtu to, sám dokáži přečíst nanejvýš plakát vyvěšený na rynku, a to ještě tehdy, pokud zve k nějaké trachtaci. Oba se zasmějí. Až se zaleknou, že po mnoha létech mají nějaké společné téma.

Co se nestalo? Dlouhá léta manželé spali každý v jiném pokoji od sebe odděleně. Najednou si lůžka přisunou k sobě a vyprávějí si o tom, co by to nalezené „harampádí“ mohlo být. Vlastně probesedují celé noci. Po nějaké době ovšem mají oba výčitky: Co když držíme nějaké dokumenty, které mohou být významné? Třeba že les patří těm, kdo v něm chtějí sbírat dříví, usmívá se sedlák. Rozhodnou se, že nalezený „poklad“ Béďa odveze na zámek. Nějakou tu lepší košili si vezmi. A jako odpověď: Třeba tu, co nechali tatínkovi švédští vojáci, má dva knoflíky a nebyla tolikrát zašpiněná.

Vydá se na zámek. Chromák dělá, co umí. Ale tam jsou vrata zavřená a z malého okénka mu nějaký ouřada odpoví, že překupníky a podomní prodavače nepřijímají. Hladový, unavený, propocený sedlák je zmaten. K večeru také není nejtepleji. Kde se uložím? Nabude trochu více jistoty, když se po nějakém čase k vratům blíží elegantně oděný muž. Zeptá se ho, co si přeje. Našel jsem nějaké cáry, totiž papíry, tak je panu hraběti vezu na zámek, třeba o nich bude něco vědět. – Ukaž mi je! – Nevím, kdo jste, třeba je ani našemu pánu nepředáte! – Určitě mu je předám, dávám ti své slovo. – (Takových slov jsem od pánů už slyšel, pomyslí si sedlák; ale papíry dotyčnému nakonec ukáže, vždyť nemá jinou možnost.) – Příchozí se sedláka otáže: Kde jsi k tomu přišel? – No, v jednom lese, nějak se mu neochotně dere z úst. – Dotyčný se usměje, ihned pochopí, že sedlák lesy žádné nevlastní. Pojď se mnou, řekne Béďovi, po nějaké pauze. – Zaklepá v nějakém pořadí dlouhých a krátkých úderů na vrata a ta mu ouřada, s nímž sedlák předtím hovořil, otevře. Vstoupí do nádvoří. Tam byl všehovšudy jen dvakrát či třikrát. Oči se mu protáhly z těch sloupů a vůbec z toho, co nevidí denně.

Chromákovi se však dovnitř nechtělo. Trochu šelmovsky dotyčnému elegánovi poví: On by asi potřeboval nakrmit, pak se pohne dál. Pán samozřejmě sedlákovo lišáctví prohlédne, ale nedá na sobě znát nevůli. Poruší přinést dobrou trávu (z pohledu 21. století bychom dodali: bylo tam dostatek dusíku). A zároveň pokyne ouřadovi, aby zajistil pohlídání koně. Dva lidé se objeví, aby pánu posloužili, ale on jim přikáže: Vezměte to, co má na sobě kůň. A tohoto pana pohostěte. Během chystání jídla v nějaké místnosti se od oněch lidí doví, že je to sekretář hraběte.

To ostatně zaslechne od něho samotného, když je po nějaké době vyzván, aby vešel do zámecké úřadovny. Nyní si sekretář papíry prohlédne a zírá a zírá. Po dosti dlouhé době našemu sedlákovi, jenž se nemůže na tento kulturní zážitek překvapeného zámeckého vašnosty vynadívat, odpoví: Ty dokumenty patří předkům pana hraběte. (To jsem si myslel, že mi je vezmou, pomyslí si Béďa.) A ty za to dostaneš pořádnou odměnu. Neřekl mu však, co papíry představují. Jen se doví, že by se mohl na noc uložit na zámku do měkké postele a že zítra provedou „vyúčtování“. No moje Mařenka to snad pochopí, že jsem se zdržel a nic se mi nestalo, tak trochu důležitě sedlák natahuje, aby zdůraznil nesnáze svoje oběti.

Spal překvapivě hluboce, a nic se mu nezdálo. Byl rád, že se našlo východisko, že mu nevyčinili, že kradl v lese cizí dřevo, a že jeho Chromák dostal dobrou krmi. Ráno bylo skoro už dopolednem, když se probral. Na stole měl dobrou svačinku. Pečínka, štamprle nějakého fajnového pití a jiné věcičky. Museli mne slyšet za dveřmi, pomyslí si, že právě když dojedl, umyl se (a jiné operace vykonal), přišel k němu neznámý muž, že se má odebrat k sekretáři. Tak to včera bylo rozehřívací kolo, když jsem viděl ty venkovní sloupy, říká si při pohledu na obrazy, zrcadla, křišťál. „Vejdi“ pro něho znamenalo, že se již soustředil na „jednání“ a přestal se rozhlížet.

Jak se, pane, jmenujete?, ptá se konečně sekretář, tentokráte už zdvořile, netýká mu. Říkají mi Béďa (Fritz), ale jsem vlastně Friedrich Stampfer. – Abyste věděl, co jste nalezl. Jsou to důležité papíry, které opravňují našeho hraběte být pánem mnoha statků a půdy v místech kde přebývali jeho předkové. Papíry se kdysi před válkou odcizily a náš pán nemohl nárok na ně nikde uplatnit, ani dokázat. Velice vám děkuje, že jste je přinesl. Nejenže vám daruje, jako i vašim dětem… – Žádné nemáme, skočí mu do řeči Béďa. – … tak si s lesem můžete dělat, co si přejete. A také dostanete dobrý dům, anebo ten, který máte, vám s vděčnosti opravíme, rozšíříme, prostě tak, jak si budete přát. – No, to abych se nejdříve poradil se svou Mařenkou. – Dobrá. A svého koníka chcete zpátky, nebo si přejte lepšího? – Toho bych nevyměnil, vždyť ten poklad pana hraběte dovezl až sem. – Domluvme se tak, že přijdete se svou paní Mařenkou na zámek, představím vás panu hraběti a vy budete mít už promyšleno, co s vaším domkem. – Sedlák odpoví tak, jak to slyšíval za tu krátkou dobu od zaměstnanců zámku: Zařízeno.

Doma oba manželé nepropukli v bezmezný jásot, jen tiše, zajíkali se přitom, hovořili o tom, že je Pán chránil, že se nalezeným úlovkem nechlubili, nezničili ho, měli statečnost ho vrátit původnímu majiteli a že i ta vrchnost má nakonec dobré srdce.

Autor: Michal Altrichter SJ

NENECHTE SI UJÍT NOVINKY Z KOMPASU

Zajímavé informace a pozvánky na cluby, semináře, konference či duchovní obnovy.

  • KOMPAS Křesťanský podnikatel, z.s.

  • Holická 47, 779 00 Olomouc

  • info@krestanskypodnikatel.cz

  • Č. Ú.: 115-6824330237/0100