Slavná biblická pasáž o pečlivé Martě se nemůže interpretovat ve smyslu „zbytečná práce“ versus „mystika naslouchání u nohou“ (zejména jde-li o alibi pro „nic nedělat“). Od znalců života Marie Magdaleny víme, že tato žena nebyla nijak nepraktická. Akorát byla s praktickou prací brzy hotová a příliš nedeklarovala, kolik toho vykonala.
Samozřejmě ještě před její konverzí tady vyplouvaly rozmanité kazy:
- nedokázala vždy Martu ocenit;
- spíše si typ práce vybírala podle toho, jak jí byla (ne)příjemná;
- neměla trpělivost s těmi, kteří to tak dobře a rychle nesvedli;
- sama vždy nemusela být týmovým hráčem (je otázka, nakolik jím byla Marta; v praxi: na pastoračním okrsku při přípravě farního dne se dvě farní hospodyně také nemusejí příliš potkávat – dva lidé, tři názory; každý má svůj styl a nerad ustupuje).
Ale zato Marie Magdalena měla vidění podstaty: Když tu je Ježíš (a to jsme ještě před Lazarovým vzkříšením, před její definitivní konverzí), vše musí zmlknout. Nejde o:
- „hanobení práce“, ale naší závislosti na ní,
- o dávání najevo světu, kolik jsme toho udělali, a hlavně,
- že pro samotnou práci „ani do kostela, k modlitbě, tedy ke Kristu“ nemáme čas přijít.
Jde tudíž o vnitřní nastavení, o naši svobodu. Nejdříve slyšíme Boží slovo a pak jdeme na misie: pracovat. A při podnikání se učíme být s Pánem spojeni. A pak před Kristem, který nás miluje, když zrovna přímo mluví, musejí „kuchyňské vařečky“ totálně zmlknout (analogie: některý muž se k ženě nemůže ani přiblížit, protože ona má vždy tolik práce). Je potřebné, aby celkové nastavení, organizace práce, byly pružně proměnlivou hodnotou, ne neohebnou ideologií, rozrostlým krunýřem sobectví. Jinak bychom pracovali tak, jak říká Žalmista (srv. Žl 127,2), že ani ve spánku Pánovo požehnání neobdržíme.
Kristovy rány po vzkříšení jsou tvůrčí, tvořící. František Assisi: Kvůli nám si je po své smrti ponechal. Vše v Ježíši je totiž život, jenž žije mezi námi. Vše má pohyb k plnosti, která nekončí. Bude růst i v nebi, které je už v zárodku na zemi, mezi námi. A pokud se v Ježíši něco vytváří, jde vždy o chválu Otce a projevenou lásku ke každému lidskému srdci (jak reagujeme my, je již druhá strana věcí). Například podle několika světců rána levé nohy, blízké Srdci, ukrývá v sobě všechny, kteří o Ježíšově Srdci nevědí, ale až ho poznají, řeknou mu Ano. Tito se nebrání ani nyní konat dobro, třebaže není (zatím) uvědoměle prožíváno s pohledem na Pána. Vidíme tu mocný účinek lásky: to, co bude, již je nyní. V této ráně rovněž Ježíš přijímá všechny ty, kteří jednou křtu, tedy Ježíši, řeknou své Ano. Rána levé nohy je jakoby „oblíbené místo“ papeže Františka: odpovědná starost o každého, kdo se zatím nalézá mimo uvědomělou svobodu vyslovovat Ano. Papež sám o těchto mystériích rád hovoří.
Vidíme, jak jsou zásady duchovního života vitální – jak osvěžují. Tyto zákonitosti se v našem podnikání realizují a prohlubují. Sledujeme, že podnikání je vlastním Pánovým životem, a proto se snažíme říkat: Pane, ty si můžeš dělat, co chceš (s námi, i bez nás). Do pochopení o tomto vždy dorůstáme vztahově (nikoli informací; nepostačí příkaz). Je-li sám Pánův vztah k dvěma Osobám Trojice „hořící“ (neustále vroucí rozhovor) a jeho Srdce, jak sám o sobě vypovídá, jako sopka (známe pouze ojedinělé projevy, ale netušíme, co se ukrývá uvnitř), chce tím říci: Tvůrčí dynamika nekonečné lásky. Ryzí láska nevystydne. I v litanii k Božímu Srdci máme „výheň lásky“. Naše podnikání je Pánu milé, pokud ho prožíváme s ním – v jeho vítězství. Vložme se do jeho ran se vším, s čím si nevíme rady, co nás přesahuje.
Autor: Michal Altrichter SJ
