Rok 2020 nás všechny překvapil. Lidstvo, pokud jde o důležité otázky existence, se vždy chápalo globálně. Samozřejmě dnes víme, že jde o to, jak velkou část „glóbu“, zeměkoule znalo a tu část pak vnímalo jako všesvět. Již biblická zpráva o potopě světa je chápána globálně, přestože dnes ji vidíme jako „lokální“ někde v prostoru řek Eufratu a Tigridu.
Co bylo ale globální, aniž to starověký člověk potřeboval pojmenovat, byla religiozita. Veškerý člověk důležité otázky i události vztahoval k nadpřirozenu.
Dnes je globální „rozdělenost“ – lidský svět je stále religiózní, ale též velmi sekularizovaný. A do tohoto zcela jiného světa přišla opět „potopa“. Sekularizovaný svět je pohoršen, udiven a hledá rychlou cestu z problému. Jak jinak, než „vírou“ ve vlastní rozum a tzv. vědecké řešení.
Křesťané jsou samozřejmě též globálně překvapeni a zaskočeni: jsme občané tohoto světa a jeho zákonů a neúprosné ekonomiky.
Avšak kromě hledání lidských prostředků, se ptáme: co nám tím Bůh chce říci? Církev ke všem volá: „Nesvaluj zlé věci na Boha! Aktivuj své schopnosti v boji se zlem a nemocí! A obracej se ke skutečnému Bohu, Otci, který ti chce pomoci.“ Ale co se nám chce říci, když globálně nemůžeme chodit do kostela, když je omezena duchovní opora a útočiště ve Všemohoucím?
V křesťanských rodinách došlo ke zjištění, že vlastně my doma jsme církví; vzpomněli si mnozí, že Ježíš je tam, kde se dva nebo tři (či více) scházejí v Jeho jménu. Rozumný člověk by měl vědět, že původcem všeho je Stvořitel – ale „jen“ všeho dobra. V situacích různého zla či ohrožení (čehož původ je nadpřirozený i přirozený) je Bůh zdrojem naděje i posily k boji. Zvlášť my katolíci tu posilu nacházíme ve svátostech.
Dnes nám tedy Pán chce říci, že základem křesťanství je Boží lid, - ti, kdo žijí s vědomím Jeho stálé přítomnosti v našich životech. Tu Boží přítomnost poznáváme a oživujeme v modlitbě, rozhovoru s Ním. Takže Boží lid, rodina, se v neděli, někteří vícekrát v týdnu, schází kolem úryvků z Písma a zakouší posilu od přítomného Pána.
A tak se učíme, že veškerá nepříjemná omezení jsou školou: svátosti jsou důležité, ale podmíněné situací. Bůh nás ale nepodmíněně volá být „dospělými křesťany“: vyhraď si denně místo pro osobní setkání s Ním; domluvte se manželé či celá rodina na společném čase s Pánem. Opusťme Boha trestajícího a hlasme se k Bohu Otci, Pánu života: ten s námi chce mluvit o životě a prozářit ho svou moudrostí a mocí. Teprve pak, dle možností, jsou veřejné bohoslužby a svátosti.
Velehrad má tu výhodu, že je „světový“ - má proto již dlouho kamerový systém pro online spojení. A druhá výhoda: bazilika je veliká; počítáme až 600 míst pro sedící.
Ne úplně snadnou věcí je zpověď. Našli jsme řešení s fólií a pak plexi tabulí, která rozdělí zpovědní místnost a chrání kněze i penitenta. A opravdu postupně přicházejí věřící z různých míst.
Velkou věcí (sociologickou) je zakoušení, jak jsme různí: někteří velmi opatrní, někteří přehlížející omezení, jiní s pocity strachu, další s důvěrou v Boha, jiní až s opovážlivým spoléháním.
Křesťané by neměli ztrácet nadějnou důvěru v Prozřetelnost a mít jistotu v pravdách víry; určitě by měli být též pružní, především v rozmanitosti náboženských úkonů, které podléhají okolnostem. Nepokleká např., kdo má potíže s klouby, nezpívá, kdo je nachlazen, atd. Nejvýrazněji se určitá ztrnulost projevuje v přijímání eucharistie. Pro kněze je opravdu nejsnadnější podávat „na ruku“. V době infekcí nám je to přitom naléhavě doporučeno. Přestože v kostele se má cítit každý dobře a důvěrně s Pánem, je patřičnější přijmout všichni společný způsob (přijímat ve stoje a na ruku).
Co nám pandemie připomíná? Že člověk potřebuje i ticho a chvíle pro samotu. Využijme této situace! Ticho a možnost být sám se sebou je náročný, ale nejcennější čas – jen tak můžeme potkávat živého, krásného Boha. Náročný čas, protože člověk je málo trpělivý a svět nás chce stále vzrušovat a odvádět od sebe, od tiše mluvícího Pána pravé radosti.
Pak se má význam těšit na dobu, kdy budeme moci volně zpívat a společně prožívat oslavu Boha liturgií. My kněží se těšíme zvláště na děti u oltáře, ale i ve škole.
Neztraťme zvláštní čas, který určitě je od Pána: možnost vyrůst k pravé svobodě, která je v sebeovládání a v radosti vyvěrající z pokladů Božích.
P. Josef Čunek SJ
