Pán nás chce po silné vlně „koronáče“ povzbudit. On, jenž je stále činný, ví, jak je důležité dobře podnikat. A přeje si, aby naše podnikání bylo součástí jeho života.
Minusy v našem jednání Láska-Pán přetváří ještě ve větší iniciativu své milosti (kde se rozmnožil hřích, tam vynikne o to víc milost, srv. Řím 5,12), ve větší rovinu skutečnosti, podobně smíme usuzovat na dobu „koronáče“, že nepřítomné udílení svátostí v církvi přivádělo tvůrčí Lásku-Pána k rozdělování milostí nad pomyšlení. On jediný Rozdělovatel a Dárce dává více, než jsme schopni tušit. To samozřejmě přesahuje naše kalkuly, konstrukce, úvahy či „zbožná“ přání. Pán je pořád činný.
Na posouzení události rozdělování milostí se díváme podle toho, jak jsme nablízku Pánovu Srdci, a ne jak se člověk jeví ve svých reakcích (zda je někdo zdrženlivý, dynamický či výmluvný). Pokud se Pánu zcela vydáváme, pořád s ním o našem životě hovoříme. Tehdy Pán může konat své dílo rozdávání milostí. Překvapivými zásahy do našeho života, které žádají velkodušnost, poznáváme, že si nás Pán vede. Nemůžeme se propalovat či očišťovat od sobectví, pokud pro Pánovo Srdce dříve nehoří naše srdce.
Vidíme Pánův úsměv? Jsme zahleděni do jeho Srdce? Prožili jsme, že jsem to já a Ježíš, kteří patříme pouze pro sebe? Z toho pak může vzniknout pravdivé společenství s druhými. Moje důvěrné odevzdávání se Pánu a jeho blízkost neubližuje druhým. U Pána neexistuje „nemožné“, protože jeho slova rostou, jako i jejich hlubší významy. Existuje vtělení, které stále trvá – Pán pořád vstupuje do toho, čím žiji. Proto Slovo pořád mluví. Jeho vítězná Krev nás stále prostupuje. Posvěcování je zapalování. Přicházet, kam nás povolává, také znamená: ty, které máme v srdci vkládat do jeho Srdce. Je to skutečné vkládání, nikoli metafora. Čekáme, vyhlížíme, těšíme se! Situace dne prožíváme uvnitř Pánova Srdce. Nacházíme drahocennou Perlu – svobodu. To pole (biblicky, srov. Mt 13,44) je srdcem člověka: ten všechno podřídí tomu, aby získal Srdce Pána, svůj střed bytosti. Ježíš si nás přeje zaodívat svou svobodu přes krásnou Ženu. Maria nás obléká doslova do pláště lásky, abychom to zažili a pochopili.
Srdce, které se poddalo a úplně se nechalo na poušti („koronáče“), kam nás zavedl sám Pán, vypražit paprsky slunce – eucharistického Slunce (v touze po přijímání, adoraci, třebaže jsme k nim déle nemohli přicházet), je vláčné pro to, co si přeje sám Pán. Láska není podle našeho scénáře „milování“, ale podle toho, jak si nás vede sám Pán. Jsou to provazy lásky, jimiž si nás Pán přitáhl k sobě na tuto poušť našich všedních dnů: protože máme každý svoje představy o „milování“. Toto je tajemství spásy: Bůh nás chce milovat po svém – v náš prospěch. V zahleděnosti do Pána nacházíme každou odpověď. Je to řeč o modlitbě srdce, tedy celého člověka, toho, čím jsme, ne o pocitech. Je to pak způsob spojení, který vykonává sám Pán. „Ticho“ není naše potřeba ticha, ale vlastní vsunutí nás Bohem do svého Srdce, pokud se mu pořád odevzdáváme.
Nádobou radosti se stáváme, staneme-li se i nádobou ticha. V srdci máme stále více přetvářeny naše smysly. Někdo více vnímá duchovní hodnoty očima, jiný sluchem, jiný čichem (rozpozná ihned atmosféru ducha), jiný hmatem, chutí. Takto jsme byli stvořeni. V nebi budou všechny naše smysly otevřené dokořán, stále více poroste jejich „poznávání Srdce“, přičemž bude jeden smysl dominantní.
Pánovo Srdce je plné radosti i bolesti zároveň. I toho, z koho se rmoutí, ovšem věrně miluje. I toho, kvůli komu krvácí, nezměrně miluje. Nejdůležitější otázka ale je, jak je to ze strany člověka-srdce k Pánovu Srdci: má tento člověk k Srdci vroucí lásku, vřelost a je skutečně pravdivý, a tím spolehlivý i ve vztahu k bližním? Obezřetnosti se naučíme odposloucháváním Pánova Srdce, nikoli tím, že si stanovíme míru (či způsob), jak se máme (přesvědčivě) chovat. Psychologie musí následovat Ducha Svatého; pak se sama rozvine. Smyslem našeho srdce je být spojené se Srdcem. Abychom skutečně zvěstovali radostný oheň Ducha Svatého, k tomu je potřebné spočívat vydaně v Srdci. Účelně prožitý čas „koronáče“ měl být nesen tím, že jsme v sobě zaslechli Pánův hlas, abychom v něm rádi spočívali.
Stále hlouběji a stále jistěji můžeme vrůstat a vcházet do Pánova Srdce: úplně zahaleni a plápolající v jeho Svatém Duchu – v jeho Lásce. On sám (Duch Svatý) přichází, aby se stal pro nás rozdrcenou, úplně tekutou láskou: jako Voda nás celé prostupoval; jak Oheň nás celé propaloval; jako Hlubina žáru nás rozpaloval k úplné radosti pro jediné Srdce! Jen to, co činíme pro něho – trojjedinou, vztahovou Lásku – zůstává věčné; to znamená: už nyní se stává věčností. Drahocenní se stáváme pro Pánovo Srdce – ne pro ohledy na lidi, ne kvůli nim. Blahoslavený, který pochopil hlubinu svobody Pánova Srdce. Kdo pochopí, že duchovní, a tím i podnikatelská plodnost vychází z ukrytosti v Pánově Srdci? Pak i záříme ohněm Ducha Svatého, rovněž charizmatem podnikání.
Jedna praktická a osvědčena „věc“, starodávná praxe napříč všemi spiritualitami: vytáhněme si z klobouku jeden z darů a jeden z plodů Ducha Svatého (dary: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost, bázeň Boží; plody: láska, radost, pokoj, trpělivost, velkomyslnost, laskavost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost (skromnost), zdrženlivost (ukázněnost), čistota. A až do příštího Božího Hodu svatodušního na tento svůj program „podnikání“ podle našich možností mysleme. Ty dva vytáhnuté lístečky nám dají spolehlivou pomoc.
