Pandemii máme snad pomalu za sebou. Nečekaně nás zastavila a my jsme si uvědomili, že všechno nemusí být podle našich představ. Izolace nám ukázala, jak potřebujeme dobré vztahy, že zdraví není jistota zaručená lidským právem, že se smrtí musíme počítat a být na ni připraveni, že přítomnost kněze při umírání nemusí být jistá, že je moudré vidět přítomnost z perspektivy věčnosti a svobodně se rozhodnout pro dobrovolnou skromnost, která se umí dělit s druhými a raduje se z jejich štěstí.
Se zahanbením jsme museli přiznat, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků a nedbali jsme dost na druhé, ani na Boha a jeho řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Nakupili jsme hory odpadků, zamořili přírodu, chovali se jako páni stvoření. Neuměli jsme číst znamení. Většině nevadilo, že schnou stromy a množí se myši, že v zemích bez deště je hlad a lid utíká za chlebem. Jiní prchají před válkou, která se vede proto, aby měl někdo větší zisk, vliv a moc, aby byl odbyt zbraní a jinde měli slušní lidé práci. Peníze a zisk se nám stávaly bohem, jemuž jsme někdy obětovali spravedlnost a právo i bídu chudáků v rozvojových zemích. Štěstí jednotlivců jsme stavěli výš než zodpovědnost, chvilkové pocity nad věrnost manželským slibům, práva dospělých nad práva dětí na lásku obou rodičů, na jistotu domova a zdravé morální životní prostředí. Sobectví nám zabránilo žít pro další generaci, milionům počatých dětí jsme nedovolili se narodit a tak vymíráme a nemá na nás kdo pracovat. Jako kolonizátoři přijímáme z jiných zemí jen šikovné ruce a chytré hlavy, zatímco jejich země se bez nich nedokáží pozvednout.
Nyní vstupujeme do hospodářské krize. Vládci mluví o napumpování peněz do ekonomiky, abychom se dostali tam, kde jsme byli. Já stále doufám, že nepůjde o návrat – ten se nikdy v dějinách nepodařil, ale o nový rozběh na základě moudrého „poučení z krizového vývoje“. Krize přináší bolest a ztráty, ale taky nabízí šanci začít lépe a nevracet se k starým chybám.
Prosme Boha o odvahu zrát k zodpovědné dospělosti i k umění přiznat svou chudobu, která potřebuje druhé a z nezištné lásky dokáže druhým sloužit, darovat čas a nasadit se pro společenství, pro rodiny šťastné z toho, že mohou žít pro děti. Pak nám nebudou chybět pracovníci ani vyzrálé osobnosti a omládlý národ zas prozáří nová naděje.
Po řadu týdnů nám chyběla shromáždění v kostele. Vynahraďme si to novou horlivostí, která ukáže, že stavíme na lepších základech. Děkuji všem, kteří byli stateční a dovedli druhým ochotně pomáhat. Těším se, že nadržená energie probudí křesťanský život v našich farnostech i podnicích.
Jan Graubner
