Silní a kompetentní lídři dokáží stmelovat, motivovat, aktivizovat a celkově akcelerovat nejen lidi, ale doslova celé podniky. Přínos špičkových lídrů pro katalyzování změn a celkový úspěch v podnikání je a vždy zůstane nezastupitelný, třebaže význam technologií a techniky obecně dokáže silně zvyšovat produktivitu a výkonnost mnoha podniků. Nic však nedokáže zvyšovat právě výkonnost a úspěch jakéhokoliv byznysu natolik jako lídr, který ví, co má dělat a svou osobností i charismatem působí na své lidi tak, aby se i oni nadchli pro vizi, která zpravidla vzniká právě v hlavách – či srdcích chcete-li – dobrých lídrů.
O tom, jak se takový lídr/šéf má chovat, bychom našli stohy textu jak v životopisech o průmyslových „kapitánech“, tak v odborných manažerských knihách či článcích. V následujících řádcích se proto zamyslíme nad tím, jak by se naopak lídr chovat neměl. Při úvahách nad jednotlivými symptomy „antileadershipu“ vycházím nikoliv z teorie, ale z praxe, v rámci níž jsme se coby firma zaměřená na revitalizace podniků setkali s desítkami dobrých, průměrných, ale i špatných lídrů. Nebude se jednat o vyčerpávající výčet nejběžnějších chyb ve vedení firem i lidí, nicméně i níže uvedené body napoví mnohé o tom, co se děje ve firmách špatně. Pojďme se tedy podívat na to, s jakými typy antileadershipu se setkáváme velmi často:
Vizionář žijící v bublině mimo realitu
Mezi šéfy, kteří často bývají nepochopeni, patří ti, kteří mají svoji vizi, ale této vizi nikdo nerozumí. A zpravidla také nevěří. Ať už je tato vize zaměřena na špičkový produkt či jinou vzletnou myšlenku, zaměstnanci se často oprávněně domnívají, že jejich šéf si nedokáže udělat ani elementární obrázek o tom, jaká je realita, jaké jsou možnosti realizace jeho „geniálního nápadu“. Vizionář žijící mimo realitu nemá rád fakta, podklady, důkazy a obecně jakákoliv data a argumentaci, protože by mu mohly zpochybňovat to, v co věří. Ne každý je Elon Musk či Steve Jobs, kteří přišli jako vizionáři s převratnou myšlenkou (produktem) a málokdo ví, že na těchto několik jedinečných vizionářů připadají doslova stovky zrovna tak „mimózních“ vizionářů, kteří ztroskotají, protože popírají realitu a nechtějí vycházet z toho, co je zjevné… Řešením v takových případech bývá zejména snaha podívat se kruté realitě do očí a začít zohledňovat fakta. Teprve po této fázi se vrátit zpět do procesu vizí a hledat cestu, jak realitu s vizemi propojit formou jasného a srozumitelného akčního plánu.
Antisociální technik
Zažili jsme nejednou situaci, kdy majitel firmy byl geniální technik ve svém oboru, měl špičkové znalosti a nápady, dokázal klientům připravovat a přinášet ojedinělá řešení, ale stejně jako v mnoha jiných oblastech, „každá mince má dvě strany“. Ona silná technická dovednost byla kompenzována velmi chabými měkkými dovednostmi typu jednání a komunikace s lidmi apod. V praxi to pak vypadá tak, že takovýto lídr firmy je neskutečná „bedna“ po technické stránce, ale zároveň je to „opuštěný ostrov“ po lidské, vztahové stránce. V takovýchto případech je dobré mít po boku člověka, který možná není tolik technicky nadaný, ale na druhé straně zvládne pracovat, komunikovat a žít s lidmi a mezi lidmi, a vytvářet tak most mezi tímto lídrem technikem a zbylým světem „obyčejných“ lidí.
Tvrdý kapitalista
Velkým neduhem dnešní doby v podnikání je to, že mnozí šéfové totálně vše (doslova až nelidsky) řeší přes čísla, resp. finance. Jde to až tak daleko, že také lidé ve firmách jsou bráni pouze jako „číslo“. Sám jsem zastáncem, že firmu nemůžete úspěšně řídit jinak než přes čísla, nicméně to, co zdobí silné lídry je skutečnost, že byznys ve finále vždy vnímají v širším kontextu, jehož konečným účelem je sloužit co největšímu množství lidí. Prosperita firmy by neměla být záležitostí prosperity pouze vybraných jednotlivců, ale pokud možno co největšího množství všech zainteresovaných lidí na životě podniku. Osobně o podniku vždy uvažuji jako o dobře spravovaném poli, které by mělo poskytnout práci a uživit co největší množství lidí. Dobrý podnik slouží jak zaměstnancům, tak zákazníkům, tak v širším smyslu dodavatelům, nejbližšímu okolí podniku stejně jako obecně území, na němž podnik působí. V mnoha firmách bohužel podnik slouží pouze pro zbohatnutí majitelů. Sociální zodpovědnost firem je nicméně dnes velmi často a silně skloňovaným tématem. Tvrdý kapitalismus není cestou, jak si získat srdce lidí a věrnost zákazníků i zaměstnanců. Někdy méně znamená více a jistá mírnější forma kapitalismu, řekněme sociální kapitalismus, přináší v konečném důsledku více plodů všem zúčastněným – tj. i majitelům samotným.
Egomaniak
Jsou šéfové, jejichž ego je natolik zbytnělé a natolik je přerostlo a zaslepilo, že vidí jen sebe. „Jen já mám pravdu, jen já vím vše lépe, jen já přicházím s těmi nejlepšími nápady a řešeními…“ Takovéto postoje doslova udusí lidi kolem. Velmi častým příznakem kolem takového šéfa je vysoká fluktuace. Jedná se dle mého názoru o jeden z nejhorších projevů antileadershipu, protože u mnoha jiných forem se jakž takž dá pro mnoho schopných lidí hledat cesta nebo chcete-li, je to k dýchání. U egomaniaka zůstává prostor pouze pro servilní, slabomyslné lidi, kteří svému šéfovi lezou do …… Pod vedením takového šéfa firma nemá jinou možnost než skomírání. Ostatně mnoho příkladů i studií současnosti dokazuje prostý fakt, že nejúspěšnější firmy dneška mají ve svém čele lídry velmi pokorné a lidsky vyzrálé. A to natolik, že byste v mnoha situacích a jednáních nepoznali, kdo je šéf a kdo jsou „následovníci“. Dobrý šéf je často opakem egomaniaka – hledá to nejlepší v lidech kolem sebe, podporuje nápady druhých, úspěch firmy stejně jako úspěch svůj staví na lidech schopnějších a lepších, než je on sám.
Samolibý narcis
Jedná se o specifickou nuanci egomaniaka. Je ale natolik specifická, že si zaslouží vlastní pojmenování. Takovýto šéf působí často velmi směšně. Ono je ostatně opravdu velmi hloupé, když se obdivujete za něco, co je často velmi fádní a de facto nestojí za řeč. Jenže potřebujete k tomu „diváky“ a dvouhodinové porady. Lidé takového šéfa berou s jistou dávkou nezbytné tolerance. Kdo má lepší nápady než on? Kdo je schopnější manažer než on? Ve skutečnosti jeho lidé vědí, že pokud by nepřišly s řešením a nezorganizovali např. provoz po svém, firma by dávno kolabovala. Jistá neškodnost takovéhoto šéfa spočívá v tom, že mu stačí vypadat dobře v hodnoceních a mnohdy svým lidem „nekecá“ do toho, co se děje na provozu. Proto mají možnost v denní operativě firmu řídit sami a předstírat, že ji řídí šéf. Je to sice trošku schizofrenní a rozhodně ne zdravé, ale dá se v tom najít prostor k žití a práci. Řešení z této situace moc není, protože zatímco u mnoha ostatních projevů antileadershipu lze najít lék, na narcismus šéfa moc léků neexistuje. Vím vlastně jen o jednom – vyměnit šéfa.
Slibotechna
A teď z jiného soudku. Existují šéfové, kteří se kroutí jako hadi a velmi šikovně se snaží vytěžit maximum a dávat minimum. Prvním typem z nich je slibotechna. Je to člověk, který naslibuje „hory doly“, termíny, provize, bonusy, hotové projekty… A další a další věci. Má to jeden háček. Vždy do toho něco vlítne, vždy se něco stane, a něco se pro změnu zamete pod koberec, něco vyjde potichoučku do ztracena a tak se slibuje a neplní. Sliby chyby; a nebo slibem nezarmoutíš. Takovýto přístup časem vede k silné rezignaci a demotivaci lidí až se nakonec stane jedna ze dvou věcí – buď lidé odejdou, nebo se dostanou do takového stavu apatie a nedůvěry, že je to pro firmu jako takovou paralyzující. Přijde mi, že se slibotechnou je to stejné jako s alkoholikem – snažíte se pomoct, ale světlo v tunelu je v nedohlednu. Myslím si, že jedním z mála řešení je přenechat exekutivní řízení někomu, kdo je silně důsledný a férový – drží slovo. To by ale musela „slibotechna“ svůj post přenechat někomu druhému. Místo toho raději slíbí, že se polepší.
Manipulátor
Druhý typ kroutícího se hada je manipulátor. Tohle je vyšší liga než slibotechna. Silná logika a argumenty v kombinaci se sliby, překrucováním faktů a hraním nejrůznějších intrik a špinavých her vede k tomu, že nikdo si nemůže být ničím jistý. Pouze jedna věc je jistá: je dobré si dávat dobrý pozor na šéfa a být vždy ve střehu. Čím méně toho řeknete, tím méně toho bude použito proti vám. Manipulátor využívá lidí jako „ponožek“. Když se mu hodíte, jste skvělí, nejlepší, jste klíčoví lidé firmy. Když se mu nehodíte, odhodí vás do zapomnění. Mnohokrát jsem slyšel při propouštění klíčových a dobrých zaměstnanců slova typu: "Víš, Tome, opravdu jsi odvedl obrovský kus práce. Bez tebe bychom tu pobočku nedali dohromady. Jsi tahoun, dříč, máš obrovské zásluhy na našem výsledku. Ale rozhodli jsme se dál to zkusit bez tebe. Sbal si své věci, na tvé místo vyzkoušíme někoho jiného." A máte to. Prázdno v hlavě. Pro tohoto člověka jste obětovali takový kus života? Od manipulátora daleko pryč, nikdy nevíte, kdy a co se obrátí proti vám.
Populista
Třetí do party výše uvedených je populista. Spousta řečí, spousta světlých zítřků, všichni jsme na jedné lodi, jde nám společně o stejnou věc, je to v zájmu nás všech… blá blá… netřeba více přibližovat, myslím, že z médií známe každý, o čem to je. Mít takového člověka nad sebou v manažerské praxi je de facto obdobné. Nic není problém, čekají nás lepší zítřky. Pouze nevíte, proč máte stále tak hořko-sladko-kyselý dojem z toho všeho, co vám šéf říká. Káže vodu, a pije víno. Anebo taky jinak, neustále vás „opíjí rohlíkem“. Jde mu prý o vás a přitom stále dokazuje, jak mu jde pouze o jeho vlastní zájmy. V době, kdy „marketingový obal prodává“, je pro tyto šéfy nejdůležitější výřečnost a líbivé, logicky znějící řeči. Že překrucuje fakta? Co na tom. Kdo si dnes ověřuje, co je pravda a co ne. Mnoho lidí takového šéfa prokoukne až časem. A mnoho lidí, kteří moc nepřemýšlejí, to neprokouknou nikdy. Myslím si, že doba přeje populistům. A bohužel jsme tomu na vině tak trochu my všichni – máme rádi své pohodlí, svůj komfort, moc se nepředřít a neangažovat, jenom nevycházet ze zóny svého komfortu, nejít do střetu, nestavět se lžím, mít své pohodlíčko. A tak populismus vesele kvete nejen v politice, ale i v managementu.
Technokrat
Technokrat to nemyslí špatně. Musím říct, že mám tyto „chlápky“ rád. Jsou to lidé, kteří mají pro změnu rádi řád, systém, disciplínu. Ono, nejsou to špatné věci do podnikání. Má to jednu malou chybičku. Firma není pouze o směrnicích a řádech. Je také, a především, o lidech. Vždy říkám, že důraz na systém a důraz na lidi, má být v rovnováze. Pokud jste v extrému, kdy kladete přehnaný důraz na systém, jste na poli technokratů. Jenže časem takový přístup lidi udusí. Udusí jejich entuziasmus, nasazení, „ducha“. Těžko se budete snažit technokratovi vysvětlit, že by měl zlidštit svůj projev. Nebude vám rozumět. Je to pro něho španělská vesnice. Přiznám se, že věřím tomu, že když je ve firmě hodně nepořádek, takový technokrat udělá mnohem více služby než slibotechna, narcis a další jim podobní. Když však firma funguje, je zdravá, pak dosazením technokrata na pozici výkonného ředitele tu firmu doslova zabijete. Technokrat je dobrý sluha, ale špatný pán.
Divoký „cowboy“
Těmto šéfům říkám taky „lucky-boy“. Do všeho jdou po hlavě, spontáně. Mnoho věcí jim vyjde. A mnoho věcí berou vlastně jako hru. Prostě to buď vyjde, nebo ne. Často jim to vyjde. A sem tam je z toho velký „prů…“. Lidé si s cowboyem zažijí často velmi divoké jízdy, které ze začátku možná nadchnou, ale časem omrzí, až znechutí. Lidé jsou pod cowboyem často přetížení, pracují v chaosu, nikdy neví, odkud co přiletí. Cowboy se dívá pouze dopředu. Na lidi ohled nebere. Stíháte? Nestíháte? To nějak dáme! Nevadí, jedeme, přesněji řečeno valíme dál. Máme na to dělat půl miliardy, miliardu, dvě. Koho to zajímá, že na to nemáme infrastrukturu, lidi, zázemí. To nějak po cestě vyřešíme. Někteří lidé skončí s vyhořením, někteří včas odejdou. Cowboy je jako buldozer, který vše silou své osobnosti přetlačí. Svým způsobem je tento šéf sympaťák, snaží se, ale chudáci lidi kolem něho. Často je to fakt za hranou možností i sil. Jedna velká ruská ruleta, dalo by se říct. Ale jak říkám, mnohdy jsou to „lucky-boy“, protože ono to vždy nějak dopadne dobře – vyjma pár vyřízených lidí po cestě.
Možná jste v některých bodech poznali své šéfy, a možná jste v některých z nich poznali sem tam i sebe. Asi by bylo zvláštní, pokud by se něco z výše uvedeného netýkalo každého z nás, zejména pokud vedeme lidi. Výše uvedený výčet nemá sloužit jako „demotivační deka“, spíše chce upozornit na konkrétní projevy lídrů, které jim zbytečně podkopávají jejich vlastní práci. Jednoznačně zastávám přesvědčení, že každý z nás by měl v práci stavět především na svých silných stránkách. Ty přirovnávám k řadící páce v autě. Čím více stavíte svou práci/kariéru na silných stránkách, které zároveň dále rozvíjíte, tím řadíte vyšší rychlost. Někdy to však nejde tak, jak bychom si představovali. Možná i proto, že máme přitáhnutou ruční brzdu v podobě slabých stránek své osobnosti, které necháme růst jako plevel. Ale pokud ruční brzdu povolíte, jde to lépe. Je málo lídrů, kteří by neměli nějakou negativní či slabou stránku. Při zdravé míře sebereflexe však můžeme každý z nás tyto symptomy antileadershipu eliminovat natolik, že ty pozitivní prvky lídra v nás o to více vyniknou.
Boží požehnání přeje,
Jirka
