Tajemství bohatého Kristova lidství je v každém z nás. Každý den nám Kristus říká: Dnešní den jsem stvořil pro tebe! Pána bolí srdce z našich hlučných projevů, kterými vyjadřujeme svoji zbožnost.
V eucharistii k nám Kristus přichází pokojně. Srdce ponořené do jeho Srdce je pro nás zdrojem životní síly. Pouze ve spojení s Pánem můžeme pokojně a věcně vyhodnotit některé svoje nepěkné výkyvy. Podívejme se na některé: možná jsou s námi tak spojené, že si neuvědomujeme, jak nás ochromují. Ale i to, co poznáme, ihned vkládejme do Pánova Srdce, protože on tuto reflexi s námi prožívá a poznaný výkyv či neduh, není posledním slovem o tom, jak nás Pán stvořil a kým jsme před jeho tváří. On v nás zvítězil, akorát musíme dílo jeho spásy v sobě uvědoměle potvrzovat: klaněním se mu, modlitbou, dobrými záměry, věrností v našem podnikání apod.
„Náboženský machiavelismus“, který počítá s našimi osobními zájmy a nemá trpělivost žít Pánovu jedinečně tvořivou přítomnost, může mít dokonce v sobě „malé čertovo kopýtko“, tedy zvolení nevhodné cesty:
Přijde-li podřízený s návrhem, že se už nemůže věnovat nějakému svěřenému dílu, nechceš-li jeho sdělení přijmout, navrhni mu, aby ti přivedl sám člověka, jenž by ho v tomto díle nahradil; sám si nekaz pověst tím, že bys musel někoho vyjmenovat, aniž by ses mohl za něho zaručit.
Přijde-li k tobě někdo s návrhem, odrážejícím iniciativu, která nezapadá do kontextu tvé koncepce, obrať jeho pozornost a ochotu na jiné dílo; navrhni mu, aby vypracoval třeba nějaké zlepšení; jen si dávej pozor, abys později nezapomněl, co jsi mu uložil.
Upozorní-li tě někdo, že tebou jmenovaná osoba je nekompetentní, odpověz mu protiotázkou, zda on sám je (také) kompetentní.
Přijde-li někdo s prosbou, o níž dopředu víš, že ji nemůžeš vyslyšet, doporuč mu nejdříve, aby o ní ještě nějaký čas uvažoval; nepochopí-li, že ho nechceš vyslyšet, doporuč mu, aby ti ji sepsal písemně; a bude-li schopen ji dobře vyformulovat, řekni mu, že s ním počítáš spíše v jiných důležitějších oblastech.
Nikdy nikoho nechval, nedávej najevo svou náklonnost, neprojevuj své nadšení pro něco, mluv o obtížnosti se rozhodnout ve složité době a nepřipusť důvěrnost; představený by neměl podlehnout jhu přátelství.
Nikoho nepreferuj, protože ti každý lže a víš, že ses už mnohokrát spálil.
Nemůžeš-li něco přijmout, odpověz, že takový návrh nebyl předtím dostatečně diskutován v grémiu.
Co od tebe Bůh žádá, je práce a znovu práce, odpočinek patří do života změkčilých lidí.
Ideové postoje a teoretické argumentace k ničemu neslouží; ty buď pevný muž se zdravým rozumem. Projevy ducha jako kultura, krásná literatura, jsou buď chaos, nebo ti snad poslouží k tomu, aby o tobě neříkali, že je nepodporuješ.
Nestarej se o vznešené, veliké věci: ty jsou primitivním útěkem od realismu každodennosti; dbej o drobný systém hmatatelných hodnot. K malým lidem se chovej nonšalantně, mocné si zavaž přísliby.
Nedomnívej se, že takto nesmýšlejí o tobě podřízení: ti sami nikomu nevěří, na Boha nepomyslí, a mají-li příležitost, chtějí si něco urvat jen pro sebe.
Opačná je logika Kristova. Největší radost Ježíšovu představuje, má-li ovečku (člověka) u sebe a může jí všechno říkat. Největší jeho bolestí je to, opouští-li ho (Ježíše) ovečka a nezůstává v jeho blízkosti: vzdaluje se. Ježíš často velice jednoduše: Buď ve mně, já jsem v tobě. Je důležité, aby se člověk nechal Bohem vodit doslova po vodě, aby kráčel „po vodě“ (jeho „neviditelných“ slovech) tak, jak si přeje Ježíš. Chodíme-li totiž po vodě s Ježíšem, zároveň stojíme na jeho (Ježíšově) Srdci jako na pevné skále. Tedy ten, kdo chodí „po zemi“ (tzn. kráčí tak, jak si přeje sám, z vlastní vůle a domnívá se, že existuje pouze to, co mi může ihned ověřit), je vlastně na vodě, ale ten, kdo s ním (s Ježíšem) chodí po vodě (tedy upřímně hledá Boží vůli), chodí i po skále jeho Srdce. Chodit po vodě s Ježíšem, a tím pádem po skále Ježíšova Srdce – nikoli proto, že jsme si jisti vlastní vůlí, která dává falešný pocit pevné půdy pod nohama, ale ve skutečnosti je vše „na vodě“, – stáváme se zrcadlem Pánova Srdce. Bůh, Světlo, doslova také vtéká do nás.
Opakovaná sdělení klasiků duchovního života: Kdo se dívá do Pánova Srdce, je již ve svobodě nebeské plnosti, třebaže žije uprostřed svízelných protisměrů na zemi – a jeho osobnost se zcela rozvinula. Jan od Kříže: Jen duchovní bimbo poví, že když se někdo věnuje Srdci, má v životě o vše ostatní vystaráno a nemusí se již ničemu jinému věnovat. Právě ukotvení v Srdci působí, že máme nadšení pro naše podnikání. Jsme duchovně „nepropálení“, pokud se vůči druhým vymezujeme (na pracovišti, v manželství, v rodině) a v nich (nikoli v sobě) hledáme problém své rozervanosti. Měli bychom se naučit žít s Bohem, se kterým se ve skutečnosti bojuje o jeho, Boží, čest. Dbáme-li o podnikání, je to zápas o Boží čest. Ježíš, on sám Bůh, vítězí v „propáleném“ srdci člověka a ten, který je vedle tohoto propáleného člověka, může být Bohu snadněji odevzdáván. Na to, aby v srdci a životě někoho vedle nás mohl Pán vítězit, musí být člověk sám „propálený“, což se často děje neúspěchy, blamáží, neřešitelnostmi stávajících situací. A to jsou dlouhá léta práce: odříkání, mnoha proher, posledního místa, mnohých ztrát nejbližších a nejmilejších apod. Proto nelze říci: s Bohem si „rozumím“, anebo: půjdu bez očistce do nebe. Začít je potřebné hned! Jako ti, kdo jsou „nepropáleni“, tyto věci nepřijímáme, zdají se nám nedosažitelné, abstraktní, pak i snadno říkáme: Já to nedokážu a ti, kteří říkají, že to dokázali, ať nelžou! A přitom je to cesta velkého posvěcování.
Dary nelze přijímat jako samozřejmost, ani si na ně činit automaticky nárok. Člověk „propálený“ přijímá každé fiasko, své chyby a neúspěchy s povděkem, protože ve všem spatřuje působení Boha: vidí pravdu, jaká je, a děkuje za to. Ví, že do „dokonalosti“ se dorůstá postupně. Chápe, že dokonalost nespočívá v bezchybnosti, ale v závislosti na Bohu. Je vděčný a proto i v utrpení radostný. To „náš scénář“ nepochopil: že nikoli chyby, ale stálé odevzdávání se Pánu, jenž jednou, v pravý čas (po čase) vše zesumarizuje i do viditelné podoby vítězství.
