Jsou chvíle, kdy bych se raději modlil a dění kolem mě vyžaduje akci – jdu pracovat. A zrovna tak jsou chvíle, kdy bych raději pracoval a vnitřně mě to silně táhne k modlitbě – a jdu se modlit. Aby to nebylo tak jednoduché, mnohdy přemítám nad tím, zda „do toho Bohu už moc nefušuji“, a nesnažím se kontrolovat vše sám. A jsou chvíle, kdy si říkám, zda opovážlivě nespoléhám na Boha, že „toto“ či „ono“ zařídí On, a přitom bych to měl zařídit či řešit vlastně já. Kdo se v tom má vyznat… Možná to také znáte ze svých životů a ze svých cest víry. Život s Bohem není jednoduchý a už vůbec ne fádní. Zrovna tak není jasně nalinkovaný a mnohdy je plný překvapení, náhlých zvratů a paradoxů. V hlavě mi často zní mnoho veršů z bible typu „vše má svůj čas“ (Kazatel 3,2 – 3,8), Ježíšova slova „bez přestání se modlete“ či Pavlova slova „kdo nechce pracovat, ať nejí“ atd. Znovu si říkám, jeden aby se v tom vyznal, co dělat dřív. Také je tu mnoho lidových pobídek typu: „Pracuj, jako by vše záleželo na tobě, modli se, jako by vše záleželo na Bohu.“, či princip alá: „Bůh udělá mnohonásobně více než ty, ale od tebe očekává to jedno procento tvého vlastního přičinění.“ Pokud v tom také nemáte jistotu, stejně jako já, pojďme se nad tímto tématem společně v tomto článku zamyslet.
Jak nad tím tématem uvažuji a snažím se ho aspoň trošku popsat, nápadně mi to „zavání“ přítomností Ducha svatého – to On si vane, kam chce. Třebaže uspořádaně, přesto stále nově, nečekaně. Třebaže podle řádu, přesto jej nevměstnáme do jednoduchých pravidel či pouček. Ano, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Když se dívám na příklad sv.Benedikta, aspoň v jednom mám snad jasno – bez Boha nezmůžu nic. Když si uvědomil, že „křesťanský život“ jeho současníků potřebuje radikální změnu, zdánlivě na tuto věc rezignoval a šel se na dlouhá léta modlit do ticha, šel k Bohu. Potvrzuje to i Ježíš např. v evangeliu Jan 15,5 – podobenství o vinném kmeni, které končí slovy „neboť beze mne nemůžete činit nic“. Také apoštol Pavel říká: „Milostí Boží jsem to, co jsem…“ (1.Kor 15,10). Bez Boha si „neškrtnu“. Respektive mohl bych, otázka je, kam by to vedlo. Aspoň v něčem pevná půda pod nohami… vědomí, že bez Boha nezmůžu nic.
Jirka je jedním z řečníků naší velké konference na Velehradě.
Druhá věc, která mi při rozjímání nad daným tématem vytane na mysli, je to, že se mi nelíbí – zjevně to nemám rád – když nemohu mít věci alespoň plus mínus pod kontrolou. Nejhorší mi přijde, když nevím, co bude, když nevím, co Bůh zamýšlí, co zamýšlí se mnou, když mi to nezjevuje dopředu, když nemohu být připravený na to, co se bude dít. A ano, přesně tohle, zdá se, Bůh dělá – nelajnuje mi život do notových řádků. Nevím dopředu, co se vyvine z té či oné situace. Velmi silně jsem si to uvědomil v posledních týdnech např. v podnikání, kdy jsem řešil (a stále řeším) velmi nepříjemnou věc. Mám na stole riziko doslova několika miliónové ztráty, resp. soudního sporu s nejistým výsledkem. Třebaže po právní stránce je v základu vše ok a postupoval jsem vůči klientovi po celou dobu spolupráce v duchu našeho ujednání, jež je ve smlouvě, objevily se „právní kličky“ a mezery, které já jako neprávník neznám a které bohužel zdá se, chce klient neférově zneužít. Když jsem si to rovnal v hlavě, říkal jsem si, že si mohu najmout buď drahé a dobré právníky, nebo to dám do rukou Bohu a půjdu cestou nejistoty – a budu čekat, zda klient své náznaky promění či nepromění v konkrétní právní kroky a zda zneužije či nezneužije mezer, které po právní stránce naše smlouva má. Během těch těžkých dnů jsem si ale naprosto pod povrchem věcí tohoto světa začal klást otázky, kde a jak se projeví má důvěra Bohu, když se začnu strachovat a zmatkovat, ať už při hrozbě soudní pře o nemalé částky, či de facto při čemkoliv jiném. Jako bylo třeba před lety úmrtí našeho dítěte, které jsme s ženou čekali. Nebojte se, vyzýval nás papež Jan Pavel II. Říká nám to i sám Ježíš, např. v Matoušově evangeliu 10.kapitola. Jak často ale propadám strachu, byť ze zdánlivých či reálných ohrožení a ztrát, provozních problémů či množství úkolů a těžkostí v práci i v osobním životě. Jsou to tyto chvíle, kdy si uvědomuji, jak moc jsem převzal otěže svého života do svých rukou. A mám za to, že vše „musím“ zvládnout já. Ale kde je modlitba? Kde je důvěra v Boží pomoc? Kde je spolehnutí se na Boha, ne na člověka? Kde je vytrvalá modlitba v těch chvílích? Kam jsem zahodil vědomí, že svrchovaný Bůh je nade mnou, že koná, že jsem mu dražší než onen vrabec, o kterého se mimochodem také stará (Matouš 10, 29), že pro každého člověka, i pro mě chce jen a jen dobro?
Když chceš, vítězím. Když chceš, prohrávám. Tato slova si pamatuji od Mariána Kuffy. A to je ten základní problém. Přiznejme si, kdo z nás chce prohrávat. Já ne. Když se do něčeho pustím, chci, aby to mělo úroveň, grády, kvalitu, aby to bylo dotaženo do konce, aby byl výsledek, aby to bylo co k čemu, aby to přinášelo požehnání. Ale otázka je, co chce Bůh. Nemyslím si, že nás chce ponižovat, že po nás chce, abychom byli „looseři“, ti, kdo prohrávají nebo prohrávají trvale. Ale co si myslím, že chce, alespoň u sebe to tak vnímám, je poslušnost a odevzdanost do Jeho vedení. Říkám si, jak Bůh pozná, zda jsem Jemu poslušný a odevzdaný, když mě neprovede přes ztráty, prohry, přes těžkosti, přes těžké chvíle, přes problémy a zklamání. Pokud budu zažívat pouze Jeho požehnání, „sluníčkovou cestu“, jak pozná, že se spoléhám jen na Něj, že Mu důvěřuji v každé chvíli? Je možná svým způsobem snadné „být s Bohem“ a být Mu vděčný, když jde vše dobře (i když ani to není tak samozřejmé, viz. Lk 17,17 „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ aneb vděčnost v tomto případě prokázal pouze jeden člověk z deseti, tj. 10% J ) Ale kde je Bůh, když se za něco vytrvale modlím, bouchám, klepu, prosím, modlím se… a je ticho. A já ztrácím, potápím se, tonu až do míst, kde už nemám sílu a s poslední odevzdanosti i síly v duši volám: „Pane, zachraň mě. Pomoz mi prosím.“ A možná byste čekali, že „vtom“ se zjeví Boží moc a On zasáhne. Ale znovu říkám, je ticho, Bůh „nikde“! Napadá mě opět ona lidová moudrost: V dobrém bychom Bohu měli být vděční (věrní), a ve zlém ne? či jiný „bonmot“: Bůh dal, Bůh vzal. Je mé srdce svobodné v Bohu? Nebo se utápí v množství – byť mnohdy oprávněných a důležitých – starostí tohoto světa? O srdce jde, o svědomí…
Bůh se neozývá. Mlčení. Ticho. „Hernajs, Pane, mám se modlit nebo pracovat? Mám stát na místě a čekat na Tebe, nebo z posledních zbytků sil se zapřít a táhnout dál a opakovat si „no pain, no gain?“ (bez bolesti není zisk). Kdybych nevěřil tomu jemnému „pocitu“ v srdci, že Bůh je stále se mnou, pak bych musel říct, že Bůh na mě zapomněl. A především, zdá se, že mi nijak nepomáhá řešit mou situaci, záležitost. Mlčení Boží trvá dny, týdny, věc/věci se nerozuzlovávají. Jako bych již zdánlivě rezignoval i na to, že od Boha očekávám pomoc. A tak pracuji. A najednou, poznenáhlu, jako by nové svítání a já zjišťuji, že Bůh možná nezasáhl v té záležitosti, za kterou se modlím a vytrvale prosím. Ale zasáhl někde úplně jinde. "Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko? praví Hospodin. Nejsem snad Bůh i daleko?" (Jeremiáš 23:23)
Bůh zasáhl v mém nitru. Má víra je silnější, jako by hlubší. Další zvláštní paradox. Přes mou modlitbu za potřeby v materiálním světě mě Bůh vede k hlubší víře, k hlubšímu vztahu s Ním. Zdánlivě se nic nevyřešilo, ale to nejdůležitější se posílilo – vztah s Bohem. A sotva mi to dojde, jako by se s ranním rozbřeskem hlubší víry začaly dávat do pohybu také ony věci, za které jsem se tak dlouho modlil. A jako třešnička na dortu přichází do mého mailu verš na den: „Neztrácejte odvahu, neboť bude bohatě odměněna.“ Žd 10,35 Mé nitro, propálené dlouhým obdobím ticha, nejistoty, tmy a mlčení zakouší rosu blaženosti z nebe.
Pracovat a modlit se. Vyhrávat a prohrávat. V dialogu i v mlčení. VŽDY BÝT S BOHEM. Jako sv. Benedikt a celý zástup svatých. Hledejme především boží království, a vše ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33) I když už to nejde, zdánlivě jsme definitivně prohráli, spoléhejme se na Boží slova v Písmu. I když to moc bolí, spoléhejme se na Boží zaslíbení. Vždyť v Bohu je to pravdivé, pravé a trvalé. Bůh možná mlčí, ale ve skrytu stále pracuje a působí. A nám zbývá vždy naděje v modlitbě a práci. V modlitbě a práci, jež možná nejsou v předpisovém a ideálním poměru, ale ve finále: on si to už Bůh přebere, jak dobře jsou naše modlitby i práce míněny.
Boží požehnání přeje,
Jirka
