Papež Jan Pavel II. zdůrazňoval, že Pán nikdy nehovoří proti podnikání, ale o upřednostněném spočívání v jeho Srdci – z čehož křesťanské podnikání vychází. Spočineme-li v Pánu, samotné podnikání žijeme v jeho přítomnosti a usměrňujeme ho podle toho, kým jsme před Pánem. Nemáme třeba velké oči, chceme-li z malé rodinné špeluňky, obrazně řečeno, zřídit akciovou společnost?
Proč nepoznáme, že například můžeme v komůrce vázat knihy, ale nemáme na to, abychom se s psychologickou zdatností věnovali čtyřem učňům? Nepostačí argument, že rozšířený finanční „rybník“ nabízí rovněž větší alternativy pro jiné důležité položky vzhledem k dalšímu podnikání. Proč nás více nenaplní vlastní radost z práce, ve které podnikáme, než sny o rozsáhlém množství? Anebo: nakolik netrpělivost v touze chtít mít „všechno“ opanuje doposud dobře fungující vztahy na pracovišti, takže tím, že druhým nenasloucháme, pakliže jsme pohlceni jinými „nezbytnostmi“, ignorujeme jejich připomínky. Možná, že i zanedbáváme jejich „potřeby“. Zanecháváme postupně jakýsi nemilý odér. Jan Pavel II. také říkal: Čím máme více peněz, tím někdy i více šetříme na úkor druhých (říkáme tomu: „uvážlivost“) a více se i domníváme, že nám nikdo v obtížích našeho podnikání nerozumí, takže se stáváme vůči druhým komisní. Proč? Nebyl na prvním místě Pán a naše srdce nehořelo z jeho tajemství.
Nakolik nás podnikání přivádí k přítomnosti Boha? Od Boha nás může odvést stejně tak neúspěch jako úspěch. Podobně jako lenivost není podle svatého Bazila výsledkem liknavé (takto nasměrované) vůle, ale ztrátou vědomě zakoušené Boží přítomnosti; stejně tak nezdar v doposud talentovaném podnikání může být zapříčiněn nedůvěrou vůči Bohu (říkám si: Bůh nepomáhá; co tady podnikám, je Bohu lhostejné; tolikrát jsem volal, a on mne nevyslyšel). Tu není řeč o liknavcích, kteří se nikdy nerozhodnou, nebo o mylném postoji, že mince na počátku musí krýt každý užívaný špendlík. Bez riskování nic nevytvoříme. Ale je rozdíl mezi: důvěřovat Bohu a důvěřovat sobě. Důvěra v sebe bez důvěry Bohu je zpětně hrozná nedůvěra vůči sobě, říká zase Jan Pavel II.
Někdy si možná uvědomujeme, jak obtížná byla pro Kristovy současníky jeho slova o neotročení mamonu. Buď mu adresáti nerozuměli, nebo mu rozumět nechtěli. Nemůžeme mamonu sloužit, a přitom nakonec si z něho máme udělat přátele (srv. Lk 16,9)! Jak to, že někdo je obklopen mamonem a je jím nedotknutý, neboť ho již dávno předtím zcela svobodně odevzdal Pánu? (Někdy i žena, jež je vnitřně svobodná vzhledem k luxusnímu oděvu apod., někam kráčí duchovně zralá i s velice vytříbeným vkusem.) Protože zakusil tíživé duchovní umírání (temnou noc), kdy mamon odložil (aniž by kalkuloval, že ho získá). Pro člověka, jenž nedokáže duchovně číst, je kritériem k vyhodnocení mamon, nikoli lidské srdce. Bude považovat člověka obklopeného mamonem za pokrytce. A přitom nepochopí, že onomu mamon není na prvním místě, ale obohacující Pánovo Srdce. A přitom nesmíme být pokrytci, kteří mamonem žijí, a přitom mluví o „kráse Pánova Srdce“.
Jak se děje tato přeměna lidského srdce? Že upřednostníme Boha, dobrovolně mu mamon odevzdáme: ať si s ním dělá, co chce. A nesmí v nás být ani jiskřička pomyšlení, že by Pán odevzdané zase vrátil. Je totiž zcela navrácen Bohu. Podnikatelské aktivity po určité době čekají na tuto radikalitu: ne hrané fráze „já jen spravuji Bohem darované“ (a v srdci je vůči Bohu nedůvěra), ale doopravdy: Pane, dělej si se mnou, co chceš. Pak je nebeské království podobné podnikateli, jenž nalezne jedinou perlu (srv. Mt 13,45).
Východiskem není pohodová spiritualita, že si máme ze života vytvářet jedno velké „fajn“ a lidé kolem nás to přece musejí pochopit (a když nechápou, jsou upjatí), ale je tu osvědčená spiritualita Pánovy přítomnosti. Velkým světcům, říká zase Jan Pavel II., prošlo přes ruce takové množství financí, o kterých se nezdálo ani americkému ministerstvu obrany, ale oni dobře podnikali proto, že Pánovo Srdce nadevše a přednostně milovali.
