Svátek Mláďátek (28. prosince) odkazuje na větu z katechismu, že člověk je stvořen, aby chválil Boha. Pokud je prvním cílem, jak chtějí některé koncepce, rozvinutí osobnosti člověka, vyloučení jeho neútěch a nastolení harmonického „bytí“, pak Betlémská neviňátka tuto „koncepci zdola“ dosti maří. Důležité je ovšem říci větu z katechismu celou: Tím, že Boha oslavujeme (chválíme apod.), rozvíjí se zároveň naše lidství.
To neznamená, jak chtějí ti, kteří si přeji vyloučit vitalitu duchovního života, že zasedneme-li k modlitbě, najednou víme, co je zeměpis a pedagogika – ale pokud bude Bůh uvědoměle do našeho života zván, můžeme plněji využít prostředky, které kvůli nám stvořil. Jde pak o synergii Božího jednání a naší iniciativy. Soustředíme-li se pouze na vlastní nasazení pro rozvinutí osobnosti, neobjevíme Boha a psychologie sama o sobě je neúčinná (Jan Pavel II.). Mláďátka jsou nejen v Boží blízkosti nekonečně šťastná, ale zároveň nejplněji lidsky rozvinutá (a zároveň s pořád rostoucím rozvíjením se, pakliže v nebi neexistuje konečný vrchol).
Cokoli děláte, dělejte jako pro Pána, a ne pro lidi (Kol 3,23) neznamená, že na lidi nedbáme, ale že vše určuje Pán. Ten vykonává i přes nás vše natolik, jak on to sám chce. Konáme-li něco pro lidi bez Boha (anebo pouze s myšlenkou, že se mu to „musí“ líbit a není v nás vyloženě „Bůh na prvním místě“), po určité době ztrácíme i „smysl práce pro lidi“ a je tam, nejdříve uvědomovaná, posléze už nepřiznaná a nezpozorovaná práce toliko pro nás samotné. Určitě si klademe otázku: Jak to prožívá Bůh? A vzápětí: Máme vůbec šanci něco „konat jen kvůli Bohu“, kdy se člověk přece nesmí v tomto vezdejším světě v naivitě „čistého“ ztratit?
Copak jste nevěděli, že musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49) od Ježíše bolí, neprožijeme-li „úmrtí“ světa a těla, to jest i našich duševních schopností, aby se toto všechno proměnilo ve větší množinu reality duchovní – kde slíbil přebývat Duch, Boží Osoba, kde nejsou jen naše „čisté dovednosti“.
Slova žalmisty (srv. Žl 24, 3–4) Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu (kde, jak říká Lev Veliký, je nekonečně blaživé spočinutí v Pánově Srdci), kdo smí stát na jeho svatém místě (místo, které patří jeho přátelům - svatým)? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce (nepostačí naše „umím“, ale přijetí Božího jednání v nás; tak nás stvořil), jehož duše nebaží po marnosti (rozlišení se učíme v pohledu na to, čím žije Pán), kdo svému bližnímu křivě nepřísahá (neměli bychom nikdy pochybovat o tom, že tito lidé jsou; dá se setkávat s těmi, kdo pracují čestně a jejich vnitřní projevy jsou zralé – neplahočí se za lidským uznáním).
Bůh zjevuje staré pravdy v nové svěžesti. Ježíš eucharistický může v ráně našeho srdce stále přebývat. Meč Hořící krve dává na zabíjení Zlého, a to hned od počátku (rozličných) pokušení. Zápas andělů se neodvíjel „meči“ a fyzicky, ale srdcem a myslí – šlo o morální věrnost a převahu: že „stojíme za Pánem“, že zvítězila naše „závislost na Bohu“. Meč byl podle Bible vytvořen, aby odděloval dobro od zla.
Ze všech svatostánků se vylévá z Pánova Srdce hořící Krev. Božská místa Lásky, intimita s Bohem nejhlubší – nejvyšší i největší. Ježíš může hluboce důvěrně mluvit do našeho srdce. Ježíš může dát dar trvalého setrvání v Boží přítomnosti.
Snášení ponížení, přijaté s láskou, přináší nenávidějícímu požehnání: změnu života. Naše oběť připravuje prostor pro případně (následně) vyslovené argumenty. Neměli bychom se zdráhat žít v hlubinách Pánova Srdce. Pánovo Srdce se v našem srdci rodí: Pán přijímá naši (nám souzenou) věčnost do našeho srdce tím, že my přijímáme Věčnost-Srdce do svého. Čím více srdce trpí, tím je tišší – a rozumí. Všechno Pán tvoří s námi a v nás.
Michal Altrichter SJ
(konec 1. části)
