Zamyšlení P. Josefa Čunka na "dušičkové" téma smrti:
Jirka ve druhé třídě píše: „Milý Bože, když žijeme i po smrti, proč teda musíme umřít?“ Nevím, nakolik si tuto otázku klade ještě ve 30ti či 40ti letech, ale s vědomím finality - na vrcholu života je dost důležitá.
Kněz a biolog Marek Vácha o mementu mori (vědomí smrti) říká:
„Když přijde řeč na evropské hodnoty, politici začnou zeširoka o toleranci a lidských právech, o našem způsobu života, který si nesmíme dát vzít. Ovšem co to přesně znamená, »náš způsob života«, těžko říci. Snad je řeč o moravském vínu, moravských klobásách či o naší specificky české zábavě? Ale ani tolerance ani mlhavá práva, ani feminismus a ani české Babovřesky není to, pro co by stálo zemřít. Nejsou dokonce ani ideou, pro kterou by stálo za to žít.
Zdá se mi, že důvod je paradoxní: naše Evropa nebere vážně fakt vlastní smrti. Naše civilizace mající za cíl štěstí a to, aby si člověk konečně trochu užil, se všemi recepty, jídlem a sexem, péčí o zdraví a sportem, zábavním průmyslem, tato civilizace zároveň vyniká dramatickým nárůstem depresí, drog, voláním po eutanázii, sebevraždami, potraty a celkovým pohrdáním životem.
Civilizace popírající smrt, je společností eutanazie duše, po níž přichází eutanazie těla. Zábavní útěk před smrtí končí v náručí právě té smrti.
Popření smrti je nakonec popřením života samého. Naopak civilizace, která bere smrt vážně, je paradoxně společností života: ví totiž, že počet mých dnů na této Zemi je konečný a že se musím velmi snažit, abych je směnil za něco nadčasového.“
A tak na rozdíl od malého Jirky, my, již dospělí křesťané víme, proč – tedy z Nového zákona: „Žádostivost porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt“ (Jakub 1,15); nebo „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu“ (Řím 6, 23).
Nabídka Kristova je to nadčasové. Víra ve Vzkříšeného je Světlo. Proto o Dušičkách zapalujeme svíce, světlo pravdy, naděje; oheň spalující podvodná lákadla. Zapalujeme světlo Života.
