P. Michal Altrichter SJ - říjnový text k inspiraci: „Milující srdce“ je množina a „rozlišování“ je podmnožina množiny milujícího srdce. „Podnikatel musí milovat dvojnásobně, neboť je křesťanem v protikladných akcích“, říká v jednom kázání papež František. Naše srdce musí být milující – to je hlavní množina; vše ostatní je podmnožina. V nejhlubší poslušnosti vůči Lásce je nejhlubší svoboda: obě hodnoty zrají pospolu. Láska je skála a zároveň zakotvení. Pokud nám důvěru dává Bůh, kdo ji nemůže nepřijmout, stojí-li na Boží straně?
Ježíš proměňuje realitu novostí, svým zmrtvýchvstáním: toto základní motto naší víry otevíráme v každém úkonu odevzdávání se Pánu, při modlitbě či svatém, uvědomělém povzdechu. I naše tělo s tím „vším rámusem kolem“ pochází z jeho hořící Krve. Proč jeho vykupitelská, to znamená v každém okamžiku nás vysvobozující Krev, hoří? Protože Ježíšovo Srdce miluje vroucně a hoří-li jeho agonická Krev, pak jeho záchrana mne a také mého podnikání nekončí. Do mého podnikání vniká účinná, hořící Pánova Krev. Bůh se pořád zamilovává do člověka. Ježíš nás ubezpečuje, že se dá žít, že existuje východisko. Co Bůh dává, vyzařuje jako zrcadlo. Ježíš často také potvrzuje, že jeho Krev je též proud slavnostnosti (jako jsou slavnosti v životě člověka), podobně jako Voda z jeho Srdce je proud všednosti – obojí vytéká z jeho Srdce souvisle: přímo do mého podnikání. Kéž bychom byli v Pánově hořící Krvi jeho štěstím! Maria je dárkyní Ducha.
Pán nás učinil sebou samým. V této síle, do které si nás oblékl, se ostře díváme do něho, do Světla, do Jediné Smysluplné Činnosti, z níž každá naše aktivita vychází. Voda a Krev života stále tryská! Stačí jen otevřít srdce a pít. On to slíbil.
Pojďme k příkladům. Pokud nejdříve toho, kdo přichází do styku s naším „podnikatelským činem“, zaujme náš hlas a pak až gesto (našeho) těla, je důležité vzít takové sdělení i v duchovní souvislosti: jsme přece přednostně „posluchači slova“. Patří tedy náš hlas Pánu? Spojili jsme v modlitbě své slovo s Božím Slovem, aby neslo naši činnost?
Pokud se obecně tvrdí, že čím výše někdo stojí na společenském žebříčku, tím jsou jeho gesta úspornější, i tato častá zkušenost leckterých není vždy pravdivá: člověk dnes spíše podléhá tolika vnitřním protikladům, že nedokáže pojmenovat všechny zúčastněné faktory, které ho motivují právě k takovému jednání. Pokud ženy mají více vyvinutý smysl pro čtení gest, není to dáno pouze proto, že musejí dlouho s dětmi hovořit beze slov a čtou jejich náznaky již jako hotová sdělení (a také jsou „milovány ušima“). Kromě genetiky, která nakumuluje vyhraněné chování do jedné podoby, tu je i způsob, jak nás vlastně Hospodin stvořil: aby ženě bylo vlastní to, co nemusí být vlastní vždy muži. Tím nacházejí krásné doplnění.
Anebo dále: kulatý stůl v místnosti vytváří střízlivou, nenásilnou atmosféru – říká se. Pokud u Artuše rytíři, kteří seděli od něho dále, měli menší vliv, obtížně se to dá předpokládat u toho, kdo kancelář či komunitní zařízení po někom dědí, anebo si tuto otázku ani nepoloží. Vidíme zase, že poučky dosti klamou. Sedí-li někdo v mrtvé zóně, ještě neznamená, že je „synem smrti“. Silová pole? Máme rohovou místnost, a někdo sedí v koutě ne proto, aby měl přehled, ale jednoduše, že mu to určili. Má-li pohyb rukou svou logiku (je „zrcadlem mozku“), přesto zase v člověku je dnes tolik nastřádaných protisměrů, že bychom se neměli ukvapovat k obecnému hodnocení.
Anebo říká-li se, že lež vždy (něco v našem „člověku“) lechtá, že totiž každý, kdo lže, buď si mne ruce, nebo vypolohuje hlas do nepřirozeného zabarvení (atd.), je tu zase faktor jiných determinantů (například u permanentně nachlazeného člověka, jemuž hlas propadá, to zdaleka neznamená, že lže; anebo si mne ruce, neboť mu je v zaměstnanecké místnosti tuze zima). Jedna křesťanská morálka nádherně rozlišuje: Když někdo lže, vnímáme, že je v nesnázích, nebo jen fabuluje či se nehorázně ospravedlňuje?
Někdo má jeden krok dopředu a jeden doprava, takže ten, kdo podává ruku, mu ji nemůže pootočit; ale to nemusí představovat nic cíleného: vždyť dnes člověk myslí na několik věcí zároveň a bohužel podávání rukou nepromýšlí. Takzvaný snobský pozdrav konečky prstů někdo ospravedlňuje, neboť nesnáší rvavé uchopení celé končetiny; hrot z prstů při sezení může být projevem „špičaté arogance“, ale jsou to zase vyjmutá pozorování částí na úkor plnějšího celku. Měli bychom znát své minusy, kultivovat je, vyloučit postupně extrémy, ale nemysleme si, že vyladění jednoho projevu nabídne příchozím „pravdivost setkání“. Křesťanský podnikatel se přednostně dívá na příchozího tím, že ho ihned vkládá do Pánova Srdce. Pokud prý zkřivené nohy při sezení signalizují sklon k negaci, pak zase existuje protiargument, že není příliš parádní, pokud se lidé dívají do rozkroku atd. Zakazuje-li Alžběta II. rodině určité „móresy“ (právě i ty zkřížené nohy), pak to má význam: aby člověk propojený s velkou odpovědností nedeklaroval shora „pozdviženou mysl“.
Vidíme to, když jistý člověk „začínající kultury“ dohání „velké ze světa“ tím, že si zapálí dýmku (všichni čekají, než si ji „naláduje“ apod.), a přitom mu tráva z kalhot vyrostla zase o deset cm nahoru. I samotný dým doutníku prozrazuje, jakou kdo má mentalitu, i když tvář dotyčného nemá mimiku. Simultánní „hráč“ řeší dvě i tři věci najednou, a proto jeho reakce nebývají uvědomělé: a my z nich čteme více než on „zamýšlí“. Držení hrnečku na kávu bez ouška může prý znamenat „kuráž pro věci“, ale také třeba faktum, že právě místo v hrnečku, který by se jinak držel standardně za ouško, je špinavé. Kdo lžičku z kávy při pití nevyndá, nemusí být pohodlný, může být i zapomnětlivý. Obklopují nás třeba lidé vždy „nachystaní“ ke stresu: i drobné popíjení kávy z nich nakonec učiní bručouny. Pokud se v koupelně seznamují patologicky bojácní, neznamená to, že když mi tam potřebuje představený (šéf) sdělit diskrétně urgentní věc, nějak přemýšlí o místnosti (samozřejmě: není to standard). Když si dva spolu rozumějí, mají i tatáž gesta. Plachost může vyrůstat též z toho, že se pořád pozorujeme.
Co je zdařilejší? Ústa plná vaty (nervózní bubliny přetíženého strachu o vlastní pověst), nebo jídla, dopadajícího do úst v nepřetržitých periodách (slané pečivo atd.)? Nejsou tu nijak významné mezitóny ke čtení subtilnějšího sdělení, jen to prosté faktum, že choreografie gest ukazuje nejistotu. Gesta mají společný světový jazyk. Říká-li se v nějaké postarší příručce, že vesničané nejsou zvyklí na těsnou blízkost při řeči, zatímco lidé z města se rádi „přibližují“, u nějakého „ješity“ zdaleka neplatí žádné pravidlo ani šablona: on jednoduše dělá to, co v dané chvíli dělat chce. A přesto i ješitnost má svou konstantu: postupně se vkrádá smutek. A co můžeme dělat? Zasvětit ho tiše Pánu!
Jaký je dosah (extenze) eucharistie? Existuje v negativním smyslu jisté takzvané „katolické všenadávání“ („všefekálnictví“). Věřící přijde domů a ihned hodnotí to, co v chrámu bylo špatné. Děti to samozřejmě neustále poslouchají (to jsou nedobrá „punkta“ rodičů pro život). Sotva ráno věřící z lože povstane, ihned má na rtech (a v srdci) kazy, ani ne nijak „vtipně“ představené, jako jednoduše rozmrzelé. Přehnaně řečeno: stále nespokojení, ustavičně kritičtí, pořád nevděční. Chesterton k tomu poznamenává, že je to z důvodu, máme-li zbystřenou maximu pro vědomí hodnot a probleskává nám zároveň kmitající drama vlastního svědomí. Je to nedostatek askeze, soustředěné modlitby, zájmu o Boží věci a neúcta k druhým? Je pěkné, pokud si někdo takový fenomén uvědomuje, zmobilizuje se k prakticky proveditelné (každodenní a velkorysé) modlitbě. Čím více Pánu patříme, tím podnikání je smysluplnější: promlouvá přes něho Pán.
P. Michal Altrichter, SJ
