Říká olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík, který bude hostem na naší konferenci Podnikání a rodina na Velehradě v sobotu 22. září 2018.
Rodiče biskupa Nuzíka měli 11 dětí. Jeho otec zdědil povolání zemědělce a rodinné statky. Každodenní práce jim sloužila především k uživení rodiny. Zemědělská činnost měla svůj „rytmus“, který nutil všechny členy rodiny po určité období intenzivně pracovat. Poté bylo zase více času na rodinu.
Hlavně na jaře a při sklizni se muselo stále pracovat. U nás to nikdy nebylo na úkor rodiny. Spíš jsme byli podle svých sil do té práce vtahováni a věděli jsme, že ta práce je tím, co nás také živí.
Rodinný i pracovní život jsme měli propojený. Díky tomu nám také práce přinášela radost. Nejkrásnější moje pocity byly vždy po dokončení nějaké etapy práce. A nešlo jen o pěstování na poli. Žili jsme v horském prostředí a topili dřevem. Abychom ušetřili tatínkovi práci, chodili jsme do lesa připravit dřevo, které potom s pomocí koně stahoval dolů. Doma jsme pak ještě řezali a skládali.
Hrál si otec s Vámi?
Hrál, ale během zemědělské sezony to nešlo. Vzpomínám si, jak jsme ho pokaždé vyhlíželi. Jestli už „tata“ jede. Měl totiž vůz s kovovými ráfky, které byly na naší ulici z kamenných kostek slyšet už z dálky. Vyběhli jsme za ním, aby nás posadil na vůz. Bylo to moc krásné jet na vysoké fůře sena. Byl to pro mne jeho výraz lásky, kdy nás takto brával s sebou.
Zvláštním časem pro rodinu byla celá zima. To má každý sedlák spoustu času. Tak nám hodně četl a vypravoval. A pak také každá neděle a sváteční den pro něj hodně znamenaly. Svátek byl u nás opravdový sváteční den, kdy vykonal jen to nejdůležitější a pak byl s námi. Chodívali jsme i do přírody na procházku.
Kdyby měl možnost, usiloval by o růst hospodářství?
To nevím. Tatínek byl na svou dobu pokrokový. Neměl sice zemědělské školy, protože to hospodářství zdědil po svém otci jako nejstarší syn. Ostatní jeho bratři šli do průmyslu anebo jinam. On hospodařil na zděděných pozemcích, kterých nebylo málo. Patřil spíše k těm středně velkým zemědělcům. Ale vzhledem k tomu, že mu komunisté to hospodaření dost znepříjemňovali, vůbec na nějaký rozvoj prostor neměl. Přemlouvali ho roky, aby vstoupil do družstva. To ale nepřipustil. Takže byli rodiče hodně zasaženi tou povinností odvádět dávky z celého hospodářství: mléko, vajíčka i maso.
Kdyby tu možnost měl… Asi ano, ale ne hamižným způsobem. Jen pro zabezpečení rodiny. Tak jsem to vždy vnímal.
Říkal jste, že byl tatínek pokrokový člověk. V čem?
Využíval tehdejší techniku. Ale traktor nechtěl. Vždycky jsme měli pár koní a tomu jsme i přizpůsobili ti hospodaření. Toho se otec vzdát nechtěl. Jakmile můj mladší bratr vystudoval zemědělskou školu, začal používat kombajn na ty naše pole. Tatínkovi už slábly síly, tak byl schopný tuto změnu snadno přijmout. A pochvalovali si, jaká je to pomoc.
Jak vnímáte podnikání a rodinný život? Je to nutně v konfliktu?
Nevidím v tom konflikt, spíše je to dar. Znám spoustu rodin, kde se to povolání podařilo předat. Ale i ty, kde se to nepodařilo . Moji známí, jsou to lékaři, čekali, že jejich děti budou dál pokračovat v tom, co vybudovali. Převezmou jejich klientelu a budou šířit dál dobré jméno rodiny. Jenže oba synové se rozhodli dělat něco jiného a rodiče předají činnost někomu jinému.
Možnost předat podnikání v rodině je dar. Má v sobě i to bohatství zkušeností a hlubokého vztahu k práci.
Neměl jsem na mysli problematiku rodinných firem, ale rodiny každého podnikatele. Musí se věnovat práci a zároveň rodině. Vyhovět obojímu, není v tom nutný konflikt?
To už může být. Není dobré upadat do extrému. Když to podnikání není nastaveno v rovnováze: podnikání-rodina-odpočinek a nenajdete v něm také životní nadhled a duchovní rozměr člověka, může to způsobit velké potíže. Na jedné straně Vám sice poroste kapitál, ale na té druhé napětí, které plyne z toho, že manžel/manželka neplní svou rodičovskou ani partnerskou roli. Nemám pro podnikatele univerzální pravidlo, jak té rovnováhy dosáhnout.
Asi každý, kdo začal podnikat, držel nějakou dobu rodinu tzv. upozaděnou. Jestli to ale byl zdravý podnikatel a hledal i duchovní rozměr života, tak to musel posunout více ke středu. Smyslem podnikání není jen růst. I tato činnost má směřovat především k člověku.
Sám ale přece zažíváte období, kdy toho máte moc. A pokud se tomu nebudete intenzivně věnovat, tak to zkrachuje.
Přirovnal bych to naší zkušenosti ze zemědělské rodiny. Na jaře se muselo zasadit a museli jsme to stihnout. Neměli jsme na výběr. Znamenalo to pro nás více nasazení. A při sklízení stejně tak. V tomto období bývala rodina trochu na pozadí. Ale to vyrůstalo z potřeby, kterou jsme vnímali všichni jako správnou. Navíc se to pak vrátilo do normálu. Nemůže to zůstat jako trvalý stav.
Sám znáte rodiče, kterým se nepodařilo předat podnikání dětem, byť o to usilovali. Nedělali to špatně? Nemohli ty děti nějak odrazovat?
Vtahování dětí do podnikání, pokud je to možné, je vždy dobré. Pokud by děti užívaly jen ovoce často namáhavé rodičovské práce, měly by vždy, co chtějí anebo by dostávaly víc než ostatní, tak by to nebylo dobré. Jakmile jsou do toho vtaženi a rodiče dětem ukazují, že nic není zdarma, dávají dětem velkou školu života. Všemu musíme dát určitý čas a sílu. Ať už budou děti podnikat nebo ne, je to pro ně důležitý rozměr života.
Mezi řečníky konference také budou: Irena Smékalová – s manželem Petrem vedou soukromou manželskou poradnu; Jiří Jemelka – který sám říká, že své podnikání svěřil Bohu a Boha bere jako „parťáka“ v podnikání, jeho firma dnes řídí a spravuje více než 10 malých a středně velkých podniků napříč ČR; anebo Ľubomír Klieštik – od doby, co začal podnikat, intenzivně vnímá Boží působení v rodině i ve firmě.
Přijďte se inspirovat příběhy lidí, kteří řeší stejné či podobné problémy jako vy. Setkáte se, či seznámíte, se stejně smýšlejícími lidmi, mezi jejichž základní hodnoty patří víra, rodina a služba v podnikání.
