Zamyšlení Jaroslava Křivánka (nejen) pro křesťanské podnikatele: Jak už to tak bývá, v každé oblasti lidské činnosti nás potkávají osoby či záležitosti, které nám jsou příjemné, ale také naopak. V naší přirozenosti pak rovněž bývá, že se spíše zaobíráme událostmi, které nás trápí.
Chtělo by se nám citovat z knihy Job: “To máme od Boha přijímat jen dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Job 3, 10) Problém však spočívá v našem automatismu. To, co klapne, nám připadá jako samozřejmá norma a více se nad tím nepozastavujeme. Zato věcem zlým a nepovedeným věnujeme často zvýšenou pozornost. Již v tomto hluboce lidském postoji je vyjádřen skrytý předpoklad či očekávání, že svět má být dobrý.
Češi a Moravané platí v Evropě za znamenité stěžovatele a negativisty. I terminologie našeho rodného jazyka je tomu uzpůsobena. Sám bych nazval češtinu dokonce jazykem záporů, neboť mnohá slova nemají bez záporné předložky svůj význam. Či se snad jedná o pochvalu, když o někom prohlásíme, že je mehlo, kňuba, motora či znaboh? I z tohoto nastavení mysli pramení otázky, které také jako farář dostávám. Kde se bere zlo ve světě? Pokud však obrátíme pomyslnou optiku, je mnohem pozoruhodnější se ptát, kde se v tomto světě bere dobro?
Dobro totiž zdaleka není tak samozřejmé, jak by se mohlo na první pohled zdát. I psycholog Scott M. Peck uvádí, že většina dětí prokazatelně běžně podvádí a vymýšlí si. Přesto z nich ve většině případů překvapivě vyrostou čestní a poctiví lidé. K těžko uchopitelnému pocitu štěstí či alespoň spokojenosti nám schází ona všímavost a fascinace dobrem, které se kolem nás nepochybně děje. Jsme svědky poněkud rozporného stavu. Byť se naše společnost má nejlépe v celé novodobé historii, nelze tvrdit, že bychom byli spokojení a šťastní. Je výmluvným faktem, že psychicky nemocných lidí v populaci přibývá a není to nutně jen tím, že se zlepšila diagnostika nemocí duše. Paradoxně obstát v dnešním světě s jeho kultem úspěchu, síly a výkonu je rozhodně těžší, než jaké to měli před lety naši rodiče a prarodiče. Prohra a neúspěch nejsou trendy, jsou nepatřičné, nechceme jim dělat v životě prostor. Narozdíl od našich rodičů se hůře s neúspěchem vyrovnáváme.
Neznamená to, že bychom měli nedobré věci a trápení vytěsnit z našeho života, nýbrž ze všech těchto darů, krásných a dobrých prožitků, setkání s milými lidmi, menších či větších vítězství všedního dne, sbírat sílu pro porážky a dny, které už tak skvělé být nemusí. Pokud se od nás někdo z blízkých odloučí, ať už rozchodem nebo smrtí, snažíme se být pokud možno nad věcí, zachovat dekórum a nikoho příliš neobtěžovat naším smutkemi. Všichni nás chválí, jak jsme statěční, jak to zvládáme a hrdě odmítáme nabízenou pomoc. Často se tato potlačovaná ztráta projevuje tím, že v noci nespíme, zobeme antidepresiva, holdujeme alkoholu apod.
Jako farář se takřka denně setkávám s lidmi v těžkých situacích. V nemocnici s umírajícími, ve věznici s odsouzenými zlomenými lidmi, na ulici s bezdomovci, narkomany a alkoholiky. A přesto tato setkání, která ne vždy jsou milá a srdečná, nejsou jediným odrazem reality, nýbrž jsou její součástí. Viktor Frankl, který prožil hrůzy koncentračního tábora, říká, že utrpení samo o sobě smysl nemá, smysl má teprve to, jak s utrpením naložíme.
Zdá se mi, že jsme trochu zhýčkaní naším životem na vysoké noze, všemi vymoženostmi a pohodlím, jsme přespříliš zaměstnáni designem věcí kolem, spokojíme se se zážitky, které nás nestojí příliš energie. Zvykli jsme si do značné míry mít dění ve svých rukách. Západní populace vymírá na to, že se má dobře. Děti nepřichází na svět, aby zajistily zachováni rodu a postaraly se o rodiče. Rodí se proto, aby saturovaly mateřské potřeby rodičů, které jsou jedny z mnoha. To je něco, co lidstvo nezná příliš dlouho. Člověk je dlouhodobě nastaven na krizi, bojovat o chléb vezdejší. Necvíčí-li se v tomto boji s nepřízní osudu, stává se zranitelnějším. A sobečtějším.
Člověk přežije všechno, jak píše Tomáš kardinál Špidlík. Přežije válku, hlad, vyhnanství i vězení. Jediné, co nepřežije, je blahobyt. Tato Špidlíkova prorocká slova vyjadřují symptom naší nemoci. Dostatek a plné břicho vedou k otupělosti a falešné iluzi, že mi Bůh na trhu idejí nemá co nabídnout, že si vystačím sám se sebou. Takový spokojený člověk má blízko ke lhostejnosti vůči utrpení druhého člověka a do jisté míry rezignuje na veřejné či politické dění, což může vyúsťovat v morální nihilismus (v duchu myšlenek: všichni jsou stejní, vždyť je to jedno). Tento přístup utváří jednu hlavní starost. Kdo mi veřejně garantuje příslib životního standardu a pohodlí? Člověk v touze po klidném a bezpečném životě je paradoxně jen udržován v napětí či strachu. Zde se skrývá plíživé nebezpečí snadné manipulovatelnosti a vydíratelnosti. Dej nám důvěru a my se postaráme, vzdej se svobody a my ti zařídíme jistoty. Lidská malost či nedostatečnost se projevuje mimo jiné uzavřeností vůči všemu, co človeka přesahuje, vůči transcendenci.
Kdo by si pomyslel, že i v třetím tisíciletí budeme rozumět aktuálnosti starozákonního konfliktu mezi plnými egyptskými hrnci masa a cestou do svobodné země Boží lidu. Právě uzavřenost Boží perspektivě a zaslíbením, neochota vpustit Boha do svého života nás činí vyplašenými tvory, které rozhodí z konceptu sebemenší existenční diskomfort. Ježíšova blahoslavenství jsou ve skutečnosti blahopřáním těm, kdo prozřeli. Kdo pochopili, že žádná pozemská obtíž a neštěstí, kterým se všichni snaží vyhnout, nás neoddělí od Boha, jeho milosrdenství a života, ale naopak nás činí více disponovanými pro utrpení druhých a přijetí svobody v Kristu.
Mgr. Jaroslav Křivánek je farář Husova sboru v Olomouci u Církve československé husitské.
(Zvýraznění v textu - redakce KP)
