Duchovní slovo arcibiskupa Jana Graubnera křesťanským podnikatelům:
Nedávno jsem dočetl knihu Rossettiho Radost z kněžství, která je jistě zajímavá především pro kněze, ale některé myšlenky jsou vhodné i pro podnikatele.
Když tento americký kněz a psycholog hovoří o problémech některých kněží, kterým pomáhal mnoho let při jejich řešení, jako je alkoholismus, deprese, mezilidské problémy, duchovní krize, drogové závislosti, nutkavá utrácení a dluhy, neovladatelné přejídání a sexuální závislosti, poukazuje na hlubší příčiny, které vedly ke vzniku problémů, a za nejčastější označuje hněv.
Přiznám se, že tyto souvislosti jsem dosud dost nepromýšlel. Mluví o hněvu, který se usazuje v lidském srdci a stává se jedem, který nakazí celou tělesnou soustavu. Hněv nakonec vyjde napovrch chorobným způsobem, jako je například vážná deprese, ve které je hněv vnitřně projevován vůči vlastnímu já, nebo se může projevit jako porucha osobnosti. Uvádí příklad člověka, který terorizoval podřízené kousavým sarkasmem, agresivní kritikou, ponižováním a narcistním zveličováním svého já. Mluví o hněvu, který šíří nesváry. A říká, že hněv je zbraň Zlého a smutek je jedním z jeho plodů. Lidé se často diví, proč je ve světě tolik násilí. Ale ve světě je spíš hodně hněvu, míní autor. Velká část násilí pramení právě z hněvu a frustrace v lidských srdcích. Lidé jsou frustrovaní a rozhněvaní, a často ani nevědí proč. Někdy to svádějí na druhé, na množství práce či starostí, na problémy doby, ale nejdou ke skutečným kořenům.
Katechismus uvádí hněv jako jeden ze sedmi hlavních hříchů. Slovo hlavní neznamená největší, ale spíše hlavní kořeny, z nichž rostou další neřesti. Mohou být seřazeny souběžně s ctnostmi, jejichž jsou opakem. Pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, lenost. Kdo nechce špatné plody, musí vymýtit kořeny, z nichž rostou. Všimněme si jen pýchy a hněvu, abychom si uvědomili, že jde opravdu o nebezpečné zbraně, jimiž Zlý ubližuje člověku, i když se někdy mohou skrývat za nevinnou maskou.
Pyšný nemusí vypadat jako odporný či směšný náfuka. Pýcha se může skrývat i za takzvaným zdravým sebevědomím, za spoléháním na sebe. Člověk spoléhá na sebe tak, že pokud se mu daří, necítí potřebu počítat s Bohem. U některých to vedlo i ke ztrátě víry a k praktickému ateismu. Já věřím sobě, říkají. Náboženství považují za dobré pro chudáky. Ba někdy dávají dokonce věřícím pracovníkům přednost, protože je větší pravděpodobnost, že kvůli svědomí nebudou krást, jak nám ukazují už osobnosti Velké francouzské revoluce. Ale pyšní sami se necítí vázáni zákony a předpisy, které i oni vyžadují od ostatních, a tak pro rozpor se zákony mohou skončit ve vězení, či na psychiatrii, když je začne trápit svědomí či pronásleduje strach.
Je-li řeč o hněvu, nejde jen o citové výbuchy. Ty obyčejně přejdou, a pokud se v návalu hněvu zdržíme impulzivního jednání, nenadělá škody. Horší je hněv, který se usadí v srdci a kazí vztahy, působí uzavřenost, produkuje nenávist, kuje pomstu či nedokáže odpustit. Takový hněv dokonce vylučuje člověka z Božího království, protože Bůh odpouští jen tomu, kdo sám odpouští, jak opakujeme denně v modlitbě, kterou nás naučil Pán Ježíš. Ani Bůh se takového nezastane, protože svou pomstu si vyřizuje sám. Takovým jako léčbu doporučovali Otcové pouště opakovat jako modlitbu: „Děkuji ti, Bože, že tě nepotřebuji, protože si svou spravedlnost vyřizuji sám.“ Svatý Pavel moudře radí: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.“ (Ef 4,26).
Hněv ovšem považují za vhodnou zbraň svého boje některé ideologie, například komunistický třídní boj stojí na třídní nenávisti, kterou probouzí a pěstuje. Někdy dokonce brání pomáhat potřebným, aby v nich rostl hněv, který se stane revoluční silou. Ale i mnozí, kteří zavrhli marxismus, pokračují v rozněcování hněvu třeba vůči politickým stranám, církvím nebo cizincům. Proč se asi v pohledu na migranty tak silně liší postkomunistické země od zbytku světa? Celé generace se ve školách učily posmívat těm, kteří byli jiní, třeba věřícím. Máme to v sobě. I sdělovací prostředky se silně podílejí na probouzení hněvu výběrem a podáváním negativních zpráv, či stylem zábavy a zvedáním adrenalinu. Nahněvanost či stále živená naštvanost a příslovečná nespokojenost v našem národě brání příchodu pokoje do duše, napíná nervy a poškozuje psychiku. Odpovídá tomu i zkušenost jedné ředitelky střední školy, která mi včera při rozhovoru řekla, že v poslední době jim silně přibývá psychických problémů u žáků, že museli zaměstnat psycholožku.
Křesťané mají svou metodu. Kdo ve křtu umřel pro hřích a zřekl se ďábla, snaží se žít ve svobodě Božích dětí. Když žije z Ducha, nese jeho plody, jako je láska, radost pokoj... a nežije podle těla, protože to vede ke zlým skutkům, jak píše sv. Pavel (Gal 5,18-23). Základní a zároveň vrcholnou bohoslužbou je pro křesťany eucharistie – děkování. Kdybychom slavili eucharistii a neměli vděčné srdce, byl by to strašný rozpor. K přípravě na každou mši patří probouzení vděčnosti. Díkůvzdání je základním postojem a činností křesťana. Proto se učí mít otevřené oči a často děkovat Bohu i lidem. Vděčný člověk je i pokorný a má v duši pokoj.
Proměna lidského ducha od hněvu a strachu k vděčnosti a radosti vede k potřebnému obrácení, křesťanské zralosti, harmonii duše i tělesnému zdraví. Křesťanské poselství o neotřesitelné Boží lásce k nám je terapie, která uzdravuje nejvíc ze všech terapií. Nic nedokáže nahradit pocit, že jsme milováni a přijímáni Bohem takoví, jací jsme, i když jsme voláni k tomu, abychom byli lepší.
--------------
V úvodu článku je zmíněna kniha Radost z kněžství, která vyšla v Karmelitánském nakladatelství v roce 2017. Její autor Stephen Rossetti je „známý americký kněz a psycholog, který se léta věnuje doprovázení kněží. Poznal kněze radostné a spokojené, ale i rozervané a frustrované. Tvrdí, že těch prvních bylo víc, přesto nabízí mnoho cenných podnětů, jak pečovat o „poklad v nádobě hliněné“. Kniha získala už několik ocenění.“ Zdroj: http://www.ikarmel.cz/produkt/radost-z-knezstvi
