Duchovní slovo P. Michala Altrichtera SJ:
Určitě jsou to desítky a desítky rozmanitých kuchařek, v němčině, které se k nám dostaly z vídeňské pozůstalosti slavného jazykovědce prof. Františka Václava Mareše a jeho choti paní Dagmar. Co o těchto „knižních titulech“ můžeme říci? První reakce je osobní: až oči přecházejí, jaká obrovská kultura, a myslím si, že i lidského ducha!
Nejen vytříbená, osvědčená, nově přetlumočená tradice, ale skutečně i prakticky uspořádaná. Báječná typografie k tomu. Tematicky: vše od příprav sýrů, marmelád, dortů, salátů, těstovin, polévek apod. To všechno zajisté máme v češtině, ale jaksi bych i řekl, že rakouská stolovací pohostinnost je vytříbená.
Co si lze pomyslet dále: nás bezdomovce nenasytíš; západnici si mohou užívat, a my tu chřadneme socialistickou prostředností; za komunismu jsme mohli vařit maximálně z vody; slíbil jsem chudobu, o mlsnosti mohu vyprávět jen z obrazných pokušení; přeji to těm, kdo na to mají ve stylu práce i života volný čas; sám jsem takové nemehlo, že i kdyby šlo o kdovíjak ilustrovanou příručku, mohu nanejvýš zálibně hledět na obrázky, ale k přípravě se nepřiměji.
Cosi tvrdého se v člověku asi ozve, řekne-li a deklaruje-li navenek: „Nikam do zahraničí nejezdím, dávají tam buď pizzu, nebo šneky, a to můj žaludek jednoduše neunese." Mám za to, že pokud doslova nejsem vázán jedním chuťovým chodem, který mi pravděpodobně hostitel hned nenabídne, tak budu mít přesto volbu si vybrat, co mi více odpovídá, pokud už vyloženě nehledám jenom to svoje jediné (keltské) „vepřo-knedlo-zelo“. Značným problémem našich turistů je přirozeně nedostatečná jazyková vybavenost, není-li jim třeba vlastní zručnost překladačového mobilu zn. „Apple“. Anebo jistý ideový vegetarián dodává rovněž svoje: zbytečnost, omezování přírody, rozežranost.
Přivede mne třeba myšlenka na různé druhy základních sortimentů k úvaze o pestrosti Božího díla?
Jak je podnětné, díváme-li se na úroveň stolování, vkusu, a mám za to, že i ekonomického požívání, pozitivním zrakem. Je to pokulhávající analogie, ale možná přesto nápomocná: Leckdy se my, kněží „oháníme“ nedostatkem financí, a vybereme pro chrám ten nejméně vhodný „umělecký“ útvar, a přitom by skutečný umělec vytvořil vkusný objekt za poloviční cenu. Podobně v kulinářství. Vydatný oběd nemusíme vytvářet z toho, čím jsme byli živeni za času socialistických závodních či školních jídelen (přirozeně nostalgie po mrkvovém salátu či čočkové kaši tu a tam „vyskočí“). A celkově vzato: úroveň stolování, výběru jídla, jak v restauracích, tak i v rodinách, se po roce ‘89 skutečně posunula k nepoznání. Chléb se nařeže na kousky, potraviny, jež se nedojedly, se uschovají do folií, káva se nemusí pít ihned po obědě apod.
Připusťme si několik „směrů tázání“. Přeji druhým takový druh radosti, aniž bych si myslel, že se jedná o „žrouty“? Zkultivoval jsem svoje stolování natolik, že vnímám, jak druhým tímto činím radost (bez agrese vzhledem k nim)? Přivede mne třeba myšlenka na různé druhy základních sortimentů k úvaze o pestrosti Božího díla, které skutečně vypovídá o Pánově moudrosti a účelnosti? Zamyslím se nad tím, jak žijí jiní národové? Těší mne, že ten, kdo jídlo připravuje, má z takové tvořivé práce radost? Nesouvisí moje mrzoutská povaha se způsobem, jak stoluji (odděleně od druhých, při televizi, hltavě, aniž bych sáček z Makra rozbalil, ve stoje, se zamaštěnou rukou)?
Tímto tématem nám nejde o rozsáhlou a subtilně pojatou úvahu nad naší svobodou něco jíst či nejíst, byť v pozadí pohledu na kuchařku pravděpodobně právě tato otázka „vyčuhuje“. Duchovně je totiž potřebné stále rozlišovat, kdy je platné (pro koho a v jaké fázi našeho života): „Pane, kdy jsme ti dali najíst?“ (srv. Mt 25,37) a jak přijímáme z Pánovy strany dobré jídlo, pokud se denně v nešporách při Magnifikatu modlíme: „Hladové sytí dobrými věcmi“ (srv. Lk 1,53); anebo: „Pane, ty dostáváš na kříži k pití jen ocet“ (Kateřina Sienská), dále: „Prvním předpokladem duchovního pokroku je nezaujatost jídlem“ (podle otců slavné Filokalie) a „V nebi budeme stolovat jen při vybraných duchovních jídlech – a nad naše pomyšlení“ (K. Rahner). Anebo: „Kdo s druhým neumí dobře pojíst, neváží si ho ani duchovně“ (František Saleský).
Postní doba nás může uvádět nejen do toho, co jíst, ale jak jíst.
Jsem-li u klarisek v polském Kladsku, vidím, jak sestry vytahují kastrolek zpoza stolu a z něj jedí to, co dům zrovna má. Je to rovněž obrovská událost jejich spirituality, přičemž dbají o toto a nedbají zase o jiné věci. Jan Vianney jedl týden staré brambory, ale to neznamená (bylo by to neduchovní kopírování), že si řekneme: Začnu se svatostí tímto způsobem. A třeba i asociálně, na úkor „místních“ zvyklostí a mé přirozenosti.
Celá úvaha hořejšího sdělení měla tento podtext: Je více „duchovní" jíst z omaštěného papíru jitrničku, nebo si „kulturně“ sednout ke stolu a vytvořit přirozený návyk pro duchovní komunikaci v jídle zdravějším, prostším a třeba i finančně levnějším? Přijdeme-li totiž do některé církevní instituce, díváme se sice na poctivě napečené koláče, ale předložené na umakartových zamaštěných talířcích, s „upocenými“ hrníčky pro kávu (respektive „bahno“ v poměru 1:1), takže se nemůžeme divit, že náš spalovací systém, přetížený metabolismus, se dopředu staví na zadní. A stačí tak málo! Nápaditost, čistota a vkus není zdaleka umělý estetismus. A nemusíme „tlouci“ jen do „církevňáků“: leckterá rodina zůstala v kultuře stravování v době prvobytně pospolné společnosti (a nejde vždy o alibi: můj manžel by ani jinak nepojedl). Víme, že jídlo není nikdy neutrálním tématem. Pozornost vůči zmíněným rakouským kuchařkám nás nenabádá k moralizování vůči těm, kteří středem svého života učinili „břicho“ (a to třeba i tím, že na něj intenzivně dbají, pokud nemají svobodu pořádně a chutně pojíst), ale k prostému zamyšlení: jak svůj styl stravování vylepšit. Nerovnoměrnost a dlouhodobé nechutenství ve stravování či při stolování ničí samotné podnikání. Buonacucina, buonadisciplina, říkávají moudří italští klasici duchovního života. Postní doba nás může uvádět nejen do toho, co jíst, ale jak jíst.
