Duchovní slovo P. Michala Altrichtera SJ:
Svatý Josef! Je patronem rukodělných, je i poctivým manželem. A to vše vztahuji do svého života, prosím-li o totéž. Ale co o sv. Josefovi mohu povědět bližšího?
Začnu však marilogií. Vše, co je Mariino, zdá se více vypráví o Ježíši, nežli o ní samé. Přesto, Ježíš nepřišel bez ní. A když přišel, učinil přístup k sobě závislým na ní. Pokud Otec stále rodí Syna, taktéž stále probíhá vtělení mezi námi. A Ježíš se nechce vtělit do našeho života bez Mariina souhlasu. V Písmu takové věty nenajdeme výslovně, ale čteme je mezi řádky.
Josef asistuje Bohu při skrývání tajemství vtělení. Je strážcem tajemství a není mu milá tlampačovitost našeho „já tomu rozumím“. Častěji ví, že věc nastala, ale neví jak. Můžeme samozřejmě rozvíjet „mystické črty“ o tom, že Krev obřezání pro něj byla Getsemany apod. Citlivý otec ale ví, co znamená starostlivě prožívat život syna. A biblicky musíme říci, že nelze „dát pod nádobu“ (srv. Mt 5,15) přinejmenším trojí: Josef je naším zástupcem v betlémské jeskyni, za pobytu v Egyptě a v domě nazaretském. Tím nás vyučuje: samotě, vyhnanství a práci.
Přirozeně pro nás nejviditelnějším josefovským nasazením je práce. Tak jako v našem životě je ona nejčastějším tématem. Ale hlubší biblické uchopení může otevřeného člověka právě přivést k častější poloze samoty a vyhnanství (nejen emigrace, ale třeba, že nás odněkud vyhánějí). Nemusíme „spekulovat“, ale jen biblicky nahlížet. Víme, co znamená „být sám“ (v existenciální rovině) a jaký je úděl politických běženců, pokud to doslova nebyl náš příběh.
Myslím si, že jako si leckteří kněží napříč diecézemi zřetelně uvědomují, že nepostačí pohled na mši pouze ve smyslu zdůrazňování „společenství“, ale že je nezbytné hovořit o její dalekosáhlé a účinné oběti: o vnitřně působícím tajemství. Je-li Josef bezesporu „stínem“ Otce (a podobně jako Maria či Ježíš má i on ve Starém zákoně své předobrazy), prozářené věčné Otcovství sestupuje přes něj do našeho hledaného a osvojovaného otcovství. Najednou vidíme, že téma otec při pohledu na Josefa je stejně důležité, jako pohled na práci. Řekne-li někdo při úvaze o „Josefově práci“, že jde pouze o katolické uchopení „prvního máje“, pak se dotyčného asi příliš nedotýkají kolosální otázky nezaměstnanosti, sociální nespravedlnosti a (ne)radostnosti z práce. Vlastně pracovat solidně můžeme tehdy, žijeme-li naplno otcovství, vytváříme-li jednotu osobnosti, ne útěk do práce, která nás na rozdíl od trampot domácnosti na nějaký čas baví.
Jak také ve středověku sděluje teolog z husitské doby („josefolog“) Jan Gerson, svatý Josef představuje praktický rozměr křesťanství. Je rovněž zajímavé, že první svatojosefské buňky laických společenství vznikaly v Avignonu, v místě svázaném s někdejším příchodem papežů.
Kladení takové otázky je vlastně rozumným připosunutím se k jejímu jádru a prevencí před frázemi (v koncertu uměle vpíjivých očí, bezradně mávajících rukou i květnatých nabubřelostí), jimiž leckdy utloukáme dobrou vůli tázajícího se (či náš ostych si takovou otázku položit).
