Duchovní slovo P. Michala Altrichtera SJ:
Ptám se: jak si porovnat Chestertonova slova o zdvořilém svatém, když je potřeba pevných gest a rozhodného napomenutí?
Nesmíme si ihned představovat, že každá zdvořilost je podkuřováním nebo změkčilostí. Zdvořilost znamená uznání, že člověk, jemuž jsem povinován úctou, pochází od Pána. A proto má obdivuhodné tajemství, které není pouze podmínkou společenského respektu, ale jakousi vnitřní dynamikou. A je-li vnitřně odhodlán žehnat dobrotou, může vykonat (i při momentálním nesolidním jednání) kus dobré práce. Nemluvím tu o idealismu, ale o stále prožívané praxi.
Vnitřní úcta pochází ze štěstí, že jsme spočinuli v Pánu.
Rozhodnost v energickém jednání nekoliduje se zdvořilostí, je-li nutná. I přes rázné pojmenování nedostatků. Přicházíme-li častěji do styku s těmi, kteří si jednoduše „servítky neberou“ – a říkají tomu i hájení víry a argumentace, je nezbytné o zdvořilosti zavést řeč.
Z mnoha vzpomínek těch, kteří hodnotí chování sovětských vojáků při osvobozování tehdejšího Československa, se dozvíme, že se tito osvoboditelé chovali až magicky uctivě vůči vyšňořeným měšťákům, ale ošuntělým dělníkem opovrhovali. Přičemž dokázali nekonečně (teoreticky) povídat o buržoazních tlouštících, chodících v kožených kabátech a žijících z práce druhých. Zdvořilost ovšem není umělé nabiflování si něčích černobílých větiček, ale vnitřní úcta, jíž je pak lhostejné, z jaké sociální třídy dotyčný pochází. Vnitřní úcta pochází ze štěstí, že jsme spočinuli v Pánu.
Galantnost se nechává přijímat těmi, kdo respektují úctu k člověku.
V literární kritice světové literatury se přetřásává spor o galantnost v pohledu na dílo Molièrovo. Přirozeně prvoplánové texty budou autora nesčetných divadelních her chválit: jak tepal, odkrýval chyby, jak nazýval věci pravými jmény. Hlubší otázka však zní: nakolik autorovi komedií šlo o přemostění těch, kteří navzájem odlišně jednali. K „bodnutí“ do vosího hnízda ještě nepotřebuji to, co obrovského nabízí křesťanství: vložit odlišně jednajícího do Pánova Srdce. Ženy vybízí Molièr k tomu, aby se naučily, co je užitečné, a tím se mohly zapojit do rozhovorů: musejí se jako modelky (nejlépe štíhlé) pohybovat ve společnosti (v systému anonymních konkurzů), aby se vymanily z domácího omezení. Zklamání je ovšem přímo úměrné slibům. Tehdejší podnikatelé naopak Molièrovi vytýkali: Chceme ženu přirozenou, ne strojenou.
Galantnost ve skutečnosti nikdy celospolečensky nevládla – a vůbec nezajímala ani ty lyrické básníky, kteří psali na poptávku. Galantnost se nechává přijímat těmi, kdo respektují úctu k člověku. Galantnost či zdvořilost je uctivý vztah k tomu, jak odlišný je každý člověk a jaký má vnitřní zápas o ctnost.
To, co je doopravdy duchovní, se děje ve spojení s Pánem, jemuž věřím, že mi dá i to, co potřebuji pro správné obchodování.
Za první republiky vycházely často knižní tituly s názvem Umění jednat s lidmi apod. Leckteří autoři byli bývalí ministranti. A tak se snaží dát dohromady víru a společenskou etiketu, aby vynikla manažerská úspěšnost podnikatele atd. Až humorně pak znějí taková životní moudra: Nyní zbožnost zanech a buď člověkem světa; anebo: Zdvořilost nechej doma své ženě, ty buď dravým a nemilosrdným. Toliko psychologicky, a s karikaturou, představená zdvořilost ovšem není duchovní. To, co je doopravdy duchovní, se děje ve spojení s Pánem, jemuž věřím, že mi dá i to, co potřebuji pro správné obchodování. A že to není možné vcukuletu, ukazují též jiné typy profese. Vychází-li zdvořilost z odposlouchaného mlčení Pána, jenž je ke mně nevýslovně trpělivý, těší se na mne, nepospíchá, pak mohu ledacos uplatnit i vůči těm, které mi Pán sám do cesty posílá.
