David – Boží extra vyvolený. Co zaslíbil Hospodin Davidovi, to nemá v celém Písmu srovnání.
Sám Hospodin Davidovi skrze proroka Nátana říká: „Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc.“ (2S 12, 7 – 8)
Davidův příběh je strhujícím putováním od pastýře ovcí k pozici slavného krále, příběhem o odvaze, ale i lidské slabosti. A především, je příběhem o Boží věrnosti. Stejně jako v případě Jákoba, mohl by i David být jedním z hlavních vzorů dnešnímu věřícímu podnikateli, modlícímu se a pracujícímu. Jedná se o muže plného životní energie i osobních selhání. David žil naplno. Hospodin byl s ním a žehnal mu. Byl oblíbencem Boha i národa. A ve vrcholné fázi svého života měl všeho nejen dostatek, ale mohli bychom obrazně říci „nekonečný“ nadbytek. Právě tento dostatek (nadbytek) však byl nejspíše důvodem, proč selhal v jedné z nejdůležitějších zkoušek, které před něho Bůh v jeho životě postavil. Zhřešil s Bat-šebou a následně nechal zabít jejího muže, Chetejce Urijáše. Tento hřích se pak „táhne“ po zbytek Davidova života jako Kainovo znamení nejen jeho vlastní rodinou, ale i celým národem. David zažívá obrovské bolesti uprostřed rodiny, když nejprve přichází při porodu o dítě, které mu měla Bat-šeba porodit, poté jeho syn Amnón znásilní sestru Támar a následně další jeho syn Abšalóm zabíjí právě Amnóna. Abšalóm se pak po letech pokusí svrhnout vlastního otce, Davida, z trůnu, spí s Davidovými ženinami. Nakonec je zabit. David zažívá mnoho bolestí (srov. 2S kap. 13, kap. 15 a 16). Naplňuje se tak Hospodinovo slovo vůči Davidovi: „Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne.“ (2S 12, 11 – 12)
Zajímavé je, že Bůh se nad Davidem slituje – na rozdíl od výše uvedené lítosti Saula. David si je vědom vážnosti svého provinění: „David Nátanovi řekl: ‚Zhřešil jsem proti Hospodinu.‘ Nátan Davidovi pravil: ‚Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.‘“ (2S 12, 13) Stejně jako Saul, i David vyznává svůj hřích. Také Saul na několika místech vyznává, že zhřešil, přesto v případě Davida Bůh přijal lítostné vyznání a v případě Saula ne. Rozdíl můžeme s velkou pravděpodobností najít v upřímnosti srdce obou mužů, jak o tom na jiném místě pojednává sám Bůh: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1S 16, 7) David se po uvědomění viny plynoucí ze smrtelného hříchu v tiché úzkosti vzmohl pouze na jediné: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ (2S 12, 13) V jeho srdci byla dost pravděpodobně velká lítost a tiché vědomí, že musí zemřít. Saul však po svých slovech: „Zhřešil jsem“ (1S 15, 24) místo lítosti a tichého pokání v srdci pokračuje slovy výmluvy na lid, resp. v dalším případě mu jde dokonce o jeho osobní prestiž – aby získal poctu před staršími lidu: „Zhřešil jsem. Nyní mi však prosím prokaž poctu před staršími mého lidu i před Izraelem a vrať se se mnou.“ (1S 15, 30)
Právě pro své srdce, opravdovost a povahu přesahuje král David pozemské kralování, Hospodin jej vyvolil do věčnosti: „David, můj služebník, bude nad nimi králem a jediným pastýřem všech, budou se řídit mými řády, budou zachovávat má nařízení a jednat podle nich. Budou sídlit v zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku, v níž sídlili vaši otcové. Budou v ní sídlit oni i jejich synové a synové jejich synů navěky a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky.“ (Ez 37, 24 – 25) Tímto se stává David po Ježíši naprosto ojedinělou postavou v historii Starého i Nového zákona. Nejen o královském, ale i prorockém postavení Davida svědčí i Kristova slova: „‚Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?‘ Odpověděli mu: ‚Davidův.‘ Řekl jim: ‚Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?‘“ (Mt 22, 42 – 45)
Prorockého ducha Davida dosvědčují také Skutky apoštolů: „David o něm praví: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.‘ Bratři, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach.“ (Sk 2, 25 – 31)
David vše ve svém životě dělá naplno, s vervou. Je v pravém slova smyslu horlivý bojovník (stejně jako např. Jákob, který zápasí s Bohem i s lidmi a obstál). O Davidově odhodlanosti mluví např. Chúšaj Ajkirský, když říká Abšalómovi o jeho otci Davidovi: „Ty znáš svého otce i jeho muže, že to jsou bohatýři a že jsou rozhořčeni jak osiřelá medvědice v poli. Tvůj otec je bojovník...“ (2S 17, 8) Byl také velkým stratégem, což se projevilo v mnoha situacích jeho života.
Typickým rysem pro Davida je odvaha a bezmezná důvěra v Hospodina, která se snad nejlépe projevuje ve chvíli, kdy jde bojovat proti Goliášovi: „Ale David Pelištejci odpověděl: ‚Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil.‘“ (1S 17,45)
Dalším typickým prvkem pro Davida je milosrdenství. David je velkorysý a prokazuje svým bližním milosrdenství: „David mu řekl: „Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jónatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu.“ (2S 9, 7) Stejně velkoryse jednal například se Šimeim, který mu zlořečil a následně prosil za odpuštění: „David však prohlásil: ‚Co je vám do mých záležitostí, synové Serújini! (ti chtěli Šimeiho zabít – pozn. autora) Zase se mi dnes stavíte na odpor. Dnes by měl být v Izraeli někdo usmrcen? Což nevím, že jsem dnes nad Izraelem opět králem?‘ Šimeímu král potom řekl: ‚Nezemřeš.‘“ (2S 19, 23-24),
David má obrovskou bázeň před Hospodinem a úctu k Němu. Ta se projevuje v mnoha oblastech. Výrazně patrná je tato bázeň zejména ve chvíli, kdy pronásledován Saulem může Saula 2x zabít, ale neučiní tak. Nechce vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného a celou situaci nechává v rukou Boha: „Ať Hospodin vede mou při a rozsoudí nás. Ať přihlédne a rozhodne můj spor a svým rozsudkem mě vysvobodí z tvých rukou.“ (1S 24, 16) Úcta k Hospodinu se projevuje např. ve chvílích slavnostního přenesení Boží schrány do Jeruzaléma, kdy David tancuje polonahý před Hospodinovou schránou úmluvy v radostném opojení. Nic při tom nedbá na pohrdání vlastní ženy Mikal. Po celý život zůstává věrný Hospodinu: „David činil to, co je správné v Hospodinových očích, a po celý svůj život se neodchýlil od ničeho, co mu on přikázal, kromě té věci s Chetejcem Urijášem.“ (1 Kr 15, 5)
Celkově shrnuto, David je mužem podle Božího srdce: „Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem...“ (1S 13, 14) V KKC stojí: „David je v pravém slova smyslu král „podle Božího srdce“, pastýř, který se modlí za svůj lid a jeho jménem, ten, jehož podrobení se Boží vůli, chvála a lítost budou vzorem modlitby pro lid. On je pomazaný Boží, jehož modlitba je věrným přilnutím k Božímu zaslíbení, důvěrou, plnou lásky a radosti, v toho, který jediný je Král a Pán. David, inspirovaný Duchem svatým, je v žalmech prvním prorokem židovské i křesťanské modlitby.“ (KKC, s. 627 – 628)
