Šalamoun – Boží miláček. Přesto velmi kontroverzní postava Starého zákona.
Uvážíme-li, kolik mu toho bylo od Boha dáno, co vše s Ním zažil a jak se nakonec dostává na cesty pohanských kultů díky svým ženám, jež byly jeho obrovskou slabostí – samozřejmě, těžko soudit, ale – mohli bychom hovořit o „promrhaném talentu“.
Slavnou pověst moudrého a zbožného muže a krále, kterou si během svého života vydobyl, velmi rychle v závěru svého života svou pošetilostí ztrácí. Navíc, na rozdíl od svého otce Davida, který respektoval Hospodinova pomazaného (krále Saula), Šalamoun nejen, že nerespektuje, ale dokonce pronásleduje Hospodinova vyvoleného. Stává se tak v okamžiku, kdy Hospodin oznámí Šalamounovi, že od něj odtrhne izraelské království – vyjma jednoho kmene, které zachová jeho potomstvu, pro věrnost Davida k Hospodinu. Skrze proroka Achijáše si Hospodin volí Jarobeáma, služebníka ze dvoru Šalamounova. Šalamoun usiloval Jarobeáma usmrtit. V jistém smyslu se tak chová stejně pošetile, jako se choval král Saul, který pronásledoval Davida, svého služebníka. Je lepší Boží vůli naslouchat, pokorně se ji podřídit, než proti ni bojovat. V prvním případě stále platí: pokoření budou povýšeni. V druhém případě nabírají cesty člověka podoby marnosti a zmaru.
Ve srovnání Saula se Šalamounem bychom mohli najít více spojitých prvků. Oba byli Bohem vyvoleni stát se králi, oba zažili strmý růst vzhůru – na nejvyšší příčky společenského řádu, na rozdíl od Davida si neprošli hlubokými životními krizemi a časy nepřízně. Pozor, toto je nejspíš důležitý prvek – hluboké životní krize a zkoušky, neboť se jimi zvláštním způsobem formuje věřící člověk a na jeho dalším životě s Bohem je to pozitivně znát. Bůh Saulovi a Šalamounovi na rozdíl od životních zápasů Davida, Josefa z Egypta, Jákoba, Abraháma apod. dával v podstatě vše zadarmo. Alespoň se to takto jeví – nepopírám, že zažívali také různé starosti a problémy. V tomto smyslu však můžeme skutčně vidět těžké a vleklé životní krize jako důležitý prvek „božího pulírování“, které se nakonec projevuje v hlubokém přilnutí lidského srdce k Bohu. Šalamoun má ve svém životě mnoho pozitivních rysů. Nicméně stejně jako Saul, je nám i tento symbol moudrého krále rovněž dobrým příkladem k poučení se především z chyb a negativních rysů. Alespoň pro nás věřící.
Pověstná je Šalamounova moudrost, která má svůj zdroj u Hospodina. Bůh se zjevuje mladému králi v Gibeónu a vyzývá jej, aby si přál, cokoli ho napadne. Šalamoun odpovídá z čistoty svého srdce takto: „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?“ (1Kr 3, 9) Bůh svou reakcí na Šalamounovu prosbu dává jasně najevo svou radost z toho, že netouží po světské slávě či bohatství, když říká: „Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný. A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu (opět onen vedlejší produkt, by product – pozn. autora), tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny. Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny.“ (1Kr 3, 11 – 14)
Na Šalamounově příkladu vidíme, že ani „boží vyvolený“ nemá nic vzhledem k víře a ke vztahu k Bohu jisté. Důležitá je věrnost člověka vůči Hospodinu, jejíž opak právě Šalamoun v závěru svého života demonstruje: „Tak se Šalamoun dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, a neoddal se cele Hospodinu jako jeho otec David.“ (1Kr 11, 6) Šalamounův příběh nám potvrzuje jeho vlastní slova, že honba za bohatstvím, slávou, postavením či věhlasnou pověstí „je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek pod sluncem z toho není.“ (Kaz 2, 11) Obtížně můžeme soudit míru pokání Šalamouna v otázce modloslužebnictví před jeho smrtí, v Písmu pouze stroze stojí: „I ulehl Šalamoun ke svým otcům a byl pohřben v městě svého otce Davida.“ (1Kr 11, 43) Bylo upřímné jako pokání jeho otce Davida? Nebo povrchní jako krále Saula? Snad právě kniha Kazatel, která se obecně přisuzuje za dílo králi Šalamounovi, je jakýmsi mementem nad jeho životem. V každém případě konec jeho života je poznamenán těžkou modloslužbou, která byla, je a vždy bude v Božích očích něčím odporným: „Šalamoun chodil za božstvem Sidóňanů Aštoretou a za ohyzdnou modlou Amónců Milkónem.“ (1Kr 11, 5) Na jiném místě čteme: „Tehdy Šalomoun vystavěl posvátné návrší Kemóšovi, ohyzdné modle Moábců, na hoře, která je naproti Jeruzalému, a Molekovi, ohyzdné modle Amónovců. Totéž udělal pro všechny své ženy cizinky, které pálily kadidlo a obětovaly svým bohům.“ (1Kr 11, 7 – 8) Dnes možná nemáme tyto formy starodávného modloslužebnictví, ale máme nové typu kartářky, astrologie, reiky, new age hnutí, stejně jako domy, auta, peníze a nejrozličnější materiální věci, z nichž je mnoho lidi „paf“ natolik, že se tyto dají označit za bůžky, kterým se klaní (modloslužba). Základní otázka obrazně zní, kde (u koho) má člověk své srdce?
Následky modloslužby v případě Šalamouna na sebe nenechávají čekat: „Hospodin se na Šalomouna rozhněval, že se srdcem odklonil od Hospodina, Boha Izraele, jenž se mu dvakrát ukázal a výslovně mu zakázal chodit za jinými bohy. Ale on nedbal na to, co Hospodin přikázal. Hospodin tedy řekl Šalomounovi: ‚Protože to s tebou dopadlo tak, že nedodržuješ mou smlouvu a má nařízení, která jsem ti přikázal, zcela jistě odtrhnu království od tebe a dám je tvému služebníku. Avšak za tvého života to neučiním kvůli tvému otci Davidovi. Odtrhnu je až z ruky tvého syna. Celé království však přece neodtrhnu, jeden kmen dám tvému synu kvůli svému služebníku Davidovi a kvůli Jeruzalému, který jsem vyvolil.‘“ (1Kr 11, 9 – 13)
Šalamoun je velkou postavou. Nejen v rámci židovství či křesťanství, ale napříč lidskými dějinami – Bůh potvrdil to, co mu zaslíbil – a jméno tohoto izraelského krále se i v sekulárním světě stalo synonymem pro moudrost, a to až do dnešních dní. Tento velký stavitel, ctitel Hospodina, skladatel přísloví a písní je varovnou výstrahou pro všechny, že sláva a moc, bohatství a ženy (zkrátka světské touhy) jsou mocným lákadlem lidskému srdci a není záhodno si s nimi zahrávat. V tomto smyslu lépe chápeme mudroslovce, když prosí: „nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: ‚Kdo je Hospodin?‘ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“ (Př 30, 8 – 9) Na příkladu slavného krále vidíme, že ani bezprostřední setkání s Bohem, které jistě není ani běžné, ani bez následků na posílení víry, není garancí věrnosti a vytrvalosti ve víře.
