fbpx

Akce

Duchovní obnova 2021

 Vranov u Brna, 4. až 7. 11.

Duchovní obnovu povede P. Jan Adamík SJ

Téma: Smíření

Víkend tátů s dětmi

Po loňské dobré zkušenosti i letos pořádáme víkend pro naše děti. Tentokrát jsme si rezevovali místo na Svatém Hostýně v termínu 24. až 28. září 2021.

Povolání podnikatele – pozvanka na konferenci

Povolanie Podnikateľa

Každý človek je obdarovaný nejakými schopnosťami. Boh nás obdaroval rôznymi darmi, aby sme sa navzájom potrebovali. Schopnosť podnikať je dar. Pápež František povedal, že podnikanie je povolanie a to vznešené (noble vocation). Ako by malo vyzerať naše podnikanie, aby sme mohli povedať, že je ušľachtilé/vznešené?

 Najprv potrebujeme uznať, že náš podnikateľský dôvtip je dar od Boha. Potrebujeme žiť v súlade s našimi duchovnými pravdami, zachovať si vernosť voči sebe samému. Potrebujeme rozvíjať v sebe tento dar, budovať seba samého a svoju osobnú premenu použiť pre iných, aby ich posúvala na vyššiu úroveň. Je to pozvanie prijať vodcovskú úlohu, prijať úlohu lídra.

Čo je typické pre podnikateľa? Je to realizmus. Podnikateľ sa učí z reality, svoje zámery vymýšľa na základe toho, čo vidí okolo seba. Keď sa pozrie na realitu, chápe, čo a ako môže urobiť. Učí sa z reality. Vie, že aj on sám je závislý od reality.

Podnikateľ je teda ten, kto je zvedavý, kto je otvorený novým veciam, stále sa učí, inovuje. Inovácia je intuícia, tušenie niečoho, čo je skryté v realite. Podnikateľ má svoj cieľ, musí sa pozerať na realitu s tušením, čo pozitívne pre človek sa za realitou skrýva.

 Podnikateľ musí byť človek, ktorý riskuje, ktorý je ochotný vystaviť sa riziku. A je to niečo, čo prežíva – túto svoju odvahu - stále v živote. Moja odvaha súvisí s tým, že som si vedomý, že moje ľudské ja je dôležitejšie, ako výsledok podnikania. Ja ako človek, moja odvaha, súvisí s tým, čo bolo už predtým. Aj keď príde kríza, tak sa nevzdám, nenechám sa premôcť krízou.

Vytvárať a zhodnocovať vzťahy so spolupracovníkmi patrí k prvej úlohe podnikateľa. Viac ako technické schopnosti, sú dôležité pre podnikateľa práve schopnosti vytvárať vzťahy. A schopnosť vytvárať dobré vzťahy má obrovskú ekonomickú hodnotu.

 Podnik je spoločenstvom ľudí, ktorý žijú v istých vzťahoch a je dôležité myslieť na ich vzťahy, na ich požiadavky, na ich túžby, na ich spokojnosť, nadšenie pri práci. Spokojnosť klientov a spolupracovníkov je cieľ, ktorý dáva zmysel. Ten, kto riadi firmu, má zodpovednosť za to, aby zabezpečil kontinuitu firmy, aby firma dokázala prekonať ťažké a aj dobré časy.

 Podnikanie je vznešeným povolaním, keď slúži spoločnému dobru, keď sa podnikatelia usilujú o zlepšovanie dobier tohto sveta a ich dostupnosť pre všetkých.

Je to vytváranie tovarov, ktoré sú skutočne dobré a skutočne slúžia na napĺňanie potrieb sveta. Organizovanie práce tak, aby zamestnanci rozvíjali svoje dary a talenty. Vytváranie trvalo udržateľného bohatstva a jeho spravodlivé prerozdeľovanie.

Jozef Vančo

Zpět na přehled konference

Vojtěcha Zikešová rozhovor

Vojtěcha Zikešová: Podnikání nás učí modlitbě za druhé a pro druhé

S jakým nešvarem si nejčastěji spojujete podnikání?

První, co mne napadne, je korupce a nepoctivost. Všechny podnikatele to posouvá do špatného světla, jakoby to, co dělají, mělo být negativní. Ale to je podle mě špatně.  Každý má nějaké hřivny a měl by je rozvíjet. Podnikání není pro každého. Jestli k tomu ale někdo má dary a chce to dělat, aby mohl zase šířit dobro, pak by bylo špatně toho nevyužít.

Důležitá je pro vás poctivost. Bez ní má podnikání své vady na kráse, ale nějakou dobu to tak lze dělat. Byla jste někdy v pokušení poctivost vynechat?

Určitě se s takovým pokušením setkávám. Hlavně, když poslouchám zprávy o politice, daních a různých poplatcích. Napadá mě, jestli by to nešlo nějak obejít. Ale pak mi dojde, že je to naším úkolem, být poctivé. Dávat císařovo císaři a Boží Bohu.  Takže se vracím k tomu, co jsme slíbily.

Nehledáte alespoň optimalizace v rámci zákona?

Nehledáme. Máme daňového poradce, věřícího člověka a na začátku jsme se shodli na etických principech, na kterých nám záleží. Nechceme se jednou stydět za to, co děláme.

Takže vaše podnikání je dražší, než u konkurence.

Nejsem tak zkušená, abych vám odpověděla. Když se dívám na politiky, jak někteří nabyli majetku velice rychle, tak to musí svědčit o jejich chytrosti a šikovnosti. Ale jestli ho takovým způsobem nabyli poctivě a s láskou k bližnímu, to si nejsem úplně jistá. My máme jasno, že touto cestou jít nechceme.

Sledujete politiku podrobně?

Mám to spojené s prožitkem z mládí. Na vysoké jsem prožila revoluci poblíž stávkového výboru. Objížděli jsme po nocích vesnice, vylepovali plakáty. Byla jsem i na svatořečení Anežky v Římě a při návratu domů jsem si uvědomila, jak se za lidi, co vedou naši zemi, stydím. Vtáhlo mě to natolik, že dodnes sleduji politiku a kontroluji, kam země směřuje. Kdybych nebyla v klášteře, asi bych se i nějak politicky angažovala.

Jedním z vašich kritérií pro rozlišování, zda Bůh něco od vás chce nebo ne, je životnost takového projektu. Když tomu Bůh žehná, pak to chce. A když to nechce, projekt může i zaniknout. Ale pokud nastane situace, že svou kavárnu budete muset zavřít, bude to právě tím, že Bůh ji už nechce, anebo je potřeba zabojovat?

Pán Bůh by plakal s námi. Ale ne kvůli kavárně. Dává nám milosti a dary, a pokud je sami maříme, pak je z toho smutný. Bůh k ničemu nečinně nepřihlíží a tak ani my nemůžeme. Záleží na tom, jestli ty události přijmeme jako milující Boha. Nastanou-li těžší časy, měli bychom pracovat především na tom, abychom dokázali v srdci vždy odpustit, přijmout ty vnější podmínky a podle nich se zařídit.

Může to bolet, může to být těžké. Ale vítězství máme stejně jisté.

Kavárnu máte otevřenou jen ve všední dny. A zavíráte dokonce na celé letní prázdniny. To je docela výrazné omezení pro hosty.

Už jsme uvažovaly, že zavřeme v pondělí, abychom mohli otevřít v sobotu. Lidé o to moc stojí. Přivedli by k nám své známé, které přes týden dovézt nemohou. Nenašly jsme k tomu zatím sílu. Omezuje nás komunitní život. Musíme ho budovat, prožívat čas společně, chodit na semináře, navštěvovat i jiné sestry. Proto si tak chráníme víkendy. Abychom dovedly obstát ve světě i v apoštolátu.

Co by bylo znamením, že mate otevřít v sobotu a dokonce i v neděli?

Už nám to nabourává penzion, který jsme otevřely vedle kavárny. Nabízíme ubytování se snídaní. Nerozhodly jsme se pro to ale kvůli konkurenci. Chceme tak vytvořit možnost, aby se hosté také měli možnost s námi setkat. Ale sestra, která připravuje snídani, se už s námi nemůže ráno modlit. Stejně tak sestra, která má službu večer v kavárně.

Došly jsme k tomu, že naše modlitba tu ale není jen pro nás. Máme být i pro lidi, kteří za námi přicházejí.  Takže se to snažíme tímto způsobem propojovat. Abychom se nemodlili jen za sebe a pro sebe, ale i pro ty, kdo k nám přichází.

Dokážete si tedy představit, že budete mít otevřeno i v neděli a nebude vám to svědomí vyčítat?

Pokud bychom otevřely z lásky klidem a k Bohu, abychom o něm svědčily, a nebude to ubírat na slávě Boží, pak ano. Neděli chceme zvlášť slavnostně prožívat, udělat si čas na modlitbu. Bude-li to opravdu z lásky a ne proto, že si musíme vydělat anebo se chceme někomu zavděčit, tak to porušení přikázání nebude.

Takové rozhodování není nikdy lehké. Naštěstí na to nejsem sama. Máme pro rozlišování komunitu. Vidíme to z různých stran, což vyvolává bouřlivou diskusi. Nakonec ale díky tomu vždy dospějeme k tomu, co si náš Pán přeje.

Za rozhovor děkuje Marek Chvátal.

Zpět na přehled konference

Sestra Vojtěcha Zikešová iniciovala před osmi lety vznik klášterní kavárny Õde v Olomouci. Sestry Neposkvrněného početí Panny Marie začaly podnikat ze dvou důvodů: aby se uživily prací svých rukou a protože to rozpoznaly jako Boží vůli.

Je to zvláštní, že se do podnikání pustí i františkánky. Proto má jejich činnost svá specifika. Sestry totiž musely najít rovnováhu mezi provozem kavárny a poctivým duchovním životem. V kavárně tedy najdete klášterní kapli, kterou sestry pravidelně používají a zvou do ní i své hosty. Řeholnice se ale musí vyrovnat s tím, že nebudou mít vždy klid pro modlitbu a podnikání si je někdy vyžádá zcela.

Josef Nuzík rozhovor

Mons. Josef Nuzík: Najít správný vztah k majetku je pro člověka i církev umění

Téma církevních restitucí se opakovaně vrací do veřejné diskuse. Jste stále ochotný na to reagovat?

V začátcích jsem měl představu, že bude stačit podat výzvy, vrátí nám majetky, uspořádáme je a bude to hotové. Tehdejší ekonom mne však varoval, že starost s majetky nikdy neskončí. A musím po těch šesti letech, kdy se restitučnímu procesu věnuji, uznat, že měl pravdu.

Jsem rád, že se nám daří dělat důležité kroky. Profesionalizujeme naše firmy a spravování majetků. Je to ale dlouhá cesta. Pořád jsme na začátku.

Mnohé na restitucích mrzí, že jejich vinou není církev chudá. Nemají pravdu?

My nejsme bohatí. Církevní majetky neslouží k našemu zajištění. Takové argumenty slyším především od těch, kdo s církví nežijí. Pamatují si úryvky z evangelia. Ví, že byl Ježíš chudý a takovou chtěl i církev. Církev ale nehromadí bohatství, aby si ho užila. Potřebuje základnu pro svou činnost. Prostředky, které nyní máme, musí v budoucnu generovat další, abychom mohli odměnit ty, kdo v církvi pracují a tvoří. A také na podporu projektů, které by bez našeho vkladu nemohly obstát.

Může Vám do rozhodování o majetcích mluvit i Duch svatý?

Jednoznačně tomu tak je. Duch svatý nás už překvapil mnohokrát. Opouští nás lidé, kteří nám pomáhali, protože jejich místo je jinde a současně k nám přichází noví s novými myšlenkami. Musíme přehodnocovat věci, které jsme dříve považovali za podstatné. Spoléhali jsme se na naše lesy a jejich současné vymírání nám dává velký otazník, co bude dál. Takže ani velikost majetku neznamená, že máme vyřešené všechny problémy.

Vidíte majetky především jako problém, nebo jako něco osvobozujícího?

Najít správný vztah k majetku je pro člověka i církev umění. Nezvládneme to bez vztahu k Bohu a bez spolupráce s Duchem svatým. Abychom nepřistupovali k majetku se strachem či se jím nechali ovládnout. Vyžaduje to ale čas a věřím, že se učíme i díky zkušenosti těch, kteří majetek dlouhodobě spravovali a neotročili mu. Duch svatý nám pak pomáhá rozlišit cíle, které máme dopředu stanoveny. Myslím hlásání evangelia a služba lidem.

Jak jste tedy daleko ve zralosti vztahu k majetku?

Tohle nedokážu posoudit. I v tom vidím dlouhodobý proces. Učíme se, že ani podnikání církve není ušetřeno ztrát. Že můžeme generovat zisk, stejně jako můžeme prodělat. Na začátku jsem byl naivní. Představoval jsem si, že to budeme spravovat a díky Božímu požehnání půjdeme dopředu. Zkušenost s kůrovcem ale ukazuje, že realita je mnohem tvrdší. Musíme hledat Boží pomoc a stejně také lidské síly a zkušenosti.

Církevní restituce jsou také oblíbeným politickým tématem. Myslíte, že to jednou ustane?

I podle zkušeností ze zahraničí je zřejmé, že církev je stále považována za konkurenci pro veřejnou správu státu a velké firmy. Rivalita tu bude stále. I navzdory poslání církve, které je oproti ostatním jiné. Osvědčilo se mi nebát se stále dokola lidem vysvětlovat, k čemu vlastně majetky máme a jaké nám to otvírá obzory. A když to doložíme skutky dobrého hospodáře, který se také rád rozdělí, pak to v budoucnosti pochopí i naši současní kritici.

Kolik to může vzít času?

Mnoho let. Deset nebo dvacet?

Takže vše připravujete spíše pro svého nástupce?

Ano, takhle to v církvi funguje. Předáváme jeden druhému štafetu. V této souvislosti mě restituce také potěšily. Hledali jsme hodně v archivech a vedle určování, komu který pozemek v minulosti patřil, jsme mohli také číst, jak s těmito majetky naši předchůdci zacházeli. Měli to dobře a moudře vymyšlené. Máme se kým nechat inspirovat.

Za rozhovor děkuje Marek Chvátal.

Zpět na přehled konference

Denisa Zlevská

Jak hořet, ale nevyhořet

Jste dlouhodobě unavení, bez zájmu o dění okolo sebe? Často se přistihnete při tom, jak se těšíte na konec dne, či na pátek a v neděli vám jdou hlavou děsivé myšlenky na nadcházející pracovní týden? Máte pocit, že i navzdory tomu, že intenzivně pracujete, výsledky nejsou nějak významně viditelné a stanovené cíle jaksi stále v nedohlednu? Reagujete na vaše okolí přehnaně a podrážděně nebo naopak nereagujete vůbec a jste apatičtí?

Jestli jste odpověděli alespoň na dvě výše položené otázky "ano", možná právě vy patříte do rostoucí skupiny lidí, která je rizikovou pro vznik syndromu vyhoření. Právě pro vás je tento workshop skvělou příležitostí začít svoji situaci řešit.

Cílem workshopu je seznámit účastníky jak s příčinami, příznaky, průběhem a důsledky syndromu burn out, tak s konkrétními způsoby jeho prevence v praxi. Identifikujeme, jaké myšlení otevírá bránu k jeho propuknutí. Budeme hledat osobní zdroje a postavíme ochranné pilíře životní pohody a rovnováhy. Absolvováním workshopu se zvýší schopnost účastníků nakládat efektivněji s jejich životní energií a tak naplňvoat život smyslem.

O Denise:
Je psycholožka, lektorka a koučka. Absolvovala komplexní psychoterapeutický výcvik v systematickém přístupu se zaměřením na řešení orientovaný přístup (Solution-focused brief therapy) a narativní přístup (Narrative therapy). Založila Centrum pro tréning a rozvoj, kde poskytuje poradenství a vzdělávání pro individuální a firemní klienty.Ve své praxi se zaměřuje na psychologii zdraví. Specificky se věnuje prevenci a léčbě syndromu vyhoření. Vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.

 

Zpět na přehled konference

Jiří Jemelka rozhovor

Jiří Jemelka: Když se Bůh neozývá

Modli se a pracuj. Tento imperativ svatého Benedikta mě provází po celou dobu, co podnikám. Přiznám se ale, že ne vždy mám tak úplně jasno v tom, kdy že se to zrovna mám modlit a kdy pracovat.

Jsou chvíle, kdy bych se raději modlil a dění kolem mě vyžaduje akci – jdu pracovat. A zrovna tak jsou chvíle, kdy bych raději pracoval a vnitřně mě to silně táhne k modlitbě – a jdu se modlit. Aby to nebylo tak jednoduché, mnohdy přemítám nad tím, zda „do toho Bohu už moc nefušuji“, a nesnažím se kontrolovat vše sám. A jsou chvíle, kdy si říkám, zda opovážlivě nespoléhám na Boha, že „toto“ či „ono“ zařídí On, a přitom bych to měl zařídit či řešit vlastně já. Kdo se v tom má vyznat… Možná to také znáte ze svých životů a ze svých cest víry. Život s Bohem není jednoduchý a už vůbec ne fádní. Zrovna tak není jasně nalinkovaný a mnohdy je plný překvapení, náhlých zvratů a paradoxů. V hlavě mi často zní mnoho veršů z bible typu „vše má svůj čas“ (Kazatel 3,2 – 3,8), Ježíšova slova „bez přestání se modlete“ či Pavlova slova „kdo nechce pracovat, ať nejí“ atd. Znovu si říkám, jeden aby se v tom vyznal, co dělat dřív. Také je tu mnoho lidových pobídek typu: „Pracuj, jako by vše záleželo na tobě, modli se, jako by vše záleželo na Bohu.“, či princip alá: „Bůh udělá mnohonásobně více než ty, ale od tebe očekává to jedno procento tvého vlastního přičinění.“ Pokud v tom také nemáte jistotu, stejně jako já, pojďme se nad tímto tématem společně v tomto článku zamyslet.

Jak nad tím tématem uvažuji a snažím se ho aspoň trošku popsat, nápadně mi to „zavání“ přítomností Ducha svatého – to On si vane, kam chce. Třebaže uspořádaně, přesto stále nově, nečekaně. Třebaže podle řádu, přesto jej nevměstnáme do jednoduchých pravidel či pouček. Ano, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Když se dívám na příklad sv.Benedikta, aspoň v jednom mám snad jasno – bez Boha nezmůžu nic. Když si uvědomil, že „křesťanský život“ jeho současníků potřebuje radikální změnu, zdánlivě na tuto věc rezignoval a šel se na dlouhá léta modlit do ticha, šel k Bohu. Potvrzuje to i Ježíš např. v evangeliu Jan 15,5 – podobenství o vinném kmeni, které končí slovy „neboť beze mne nemůžete činit nic“. Také apoštol Pavel říká: „Milostí Boží jsem to, co jsem…“ (1.Kor 15,10). Bez Boha si „neškrtnu“. Respektive mohl bych, otázka je, kam by to vedlo. Aspoň v něčem pevná půda pod nohami… vědomí, že bez Boha nezmůžu nic.

Druhá věc, která mi při rozjímání nad daným tématem vytane na mysli, je to, že se mi nelíbí – zjevně to nemám rád – když nemohu mít věci alespoň plus mínus pod kontrolou. Nejhorší mi přijde, když nevím, co bude, když nevím, co Bůh zamýšlí, co zamýšlí se mnou, když mi to nezjevuje dopředu, když nemohu být připravený na to, co se bude dít. A ano, přesně tohle, zdá se, Bůh dělá – nelajnuje mi život do notových řádků. Nevím dopředu, co se vyvine z té či oné situace. Velmi silně jsem si to uvědomil v posledních týdnech např. v podnikání, kdy jsem řešil (a stále řeším) velmi nepříjemnou věc. Mám na stole riziko doslova několika miliónové ztráty, resp. soudního sporu s nejistým výsledkem. Třebaže po právní stránce je v základu vše ok a postupoval jsem vůči klientovi po celou dobu spolupráce v duchu našeho ujednání, jež je ve smlouvě, objevily se „právní kličky“ a mezery, které já jako neprávník neznám a které bohužel zdá se, chce klient neférově zneužít. Když jsem si to rovnal v hlavě, říkal jsem si, že si mohu najmout buď drahé a dobré právníky, nebo to dám do rukou Bohu a půjdu cestou nejistoty – a budu čekat, zda klient své náznaky promění či nepromění v konkrétní právní kroky a zda zneužije či nezneužije mezer, které po právní stránce naše smlouva má. Během těch těžkých dnů jsem si ale naprosto pod povrchem věcí tohoto světa začal klást otázky, kde a jak se projeví má důvěra Bohu, když se začnu strachovat a zmatkovat, ať už při hrozbě soudní pře o nemalé částky, či de facto při čemkoliv jiném. Jako bylo třeba před lety úmrtí našeho dítěte, které jsme s ženou čekali. Nebojte se, vyzýval nás papež Jan Pavel II. Říká nám to i sám Ježíš, např. v Matoušově evangeliu 10.kapitola. Jak často ale propadám strachu, byť ze zdánlivých či reálných ohrožení a ztrát, provozních problémů či množství úkolů a těžkostí v práci i v osobním životě. Jsou to tyto chvíle, kdy si uvědomuji, jak moc jsem převzal otěže svého života do svých rukou. A mám za to, že vše „musím“ zvládnout já. Ale kde je modlitba? Kde je důvěra v Boží pomoc? Kde je spolehnutí se na Boha, ne na člověka? Kde je vytrvalá modlitba v těch chvílích? Kam jsem zahodil vědomí, že svrchovaný Bůh je nade mnou, že koná, že jsem mu dražší než onen vrabec, o kterého se mimochodem také stará (Matouš 10, 29), že pro každého člověka, i pro mě chce jen a jen dobro?

Když chceš, vítězím. Když chceš, prohrávám. Tato slova si pamatuji od Mariána Kuffy. A to je ten základní problém. Přiznejme si, kdo z nás chce prohrávat. Já ne. Když se do něčeho pustím, chci, aby to mělo úroveň, grády, kvalitu, aby to bylo dotaženo do konce, aby byl výsledek, aby to bylo co k čemu, aby to přinášelo požehnání. Ale otázka je, co chce Bůh. Nemyslím si, že nás chce ponižovat, že po nás chce, abychom byli „looseři“, ti, kdo prohrávají nebo prohrávají trvale. Ale co si myslím, že chce, alespoň u sebe to tak vnímám, je poslušnost a odevzdanost do Jeho vedení. Říkám si, jak Bůh pozná, zda jsem Jemu poslušný a odevzdaný, když mě neprovede přes ztráty, prohry, přes těžkosti, přes těžké chvíle, přes problémy a zklamání. Pokud budu zažívat pouze Jeho požehnání, „sluníčkovou cestu“, jak pozná, že se spoléhám jen na Něj, že Mu důvěřuji v každé chvíli? Je možná svým způsobem snadné „být s Bohem“ a být Mu vděčný, když jde vše dobře (i když ani to není tak samozřejmé, viz. Lk 17,17 „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ aneb vděčnost v tomto případě prokázal pouze jeden člověk z deseti, tj. 10% J ) Ale kde je Bůh, když se za něco vytrvale modlím, bouchám, klepu, prosím, modlím se… a je ticho. A já ztrácím, potápím se, tonu až do míst, kde už nemám sílu a s poslední odevzdanosti i síly v duši volám: „Pane, zachraň mě. Pomoz mi prosím.“ A možná byste čekali, že „vtom“ se zjeví Boží moc a On zasáhne. Ale znovu říkám, je ticho, Bůh „nikde“! Napadá mě opět ona lidová moudrost: V dobrém bychom Bohu měli být vděční (věrní), a ve zlém ne? či jiný „bonmot“: Bůh dal, Bůh vzal. Je mé srdce svobodné v Bohu? Nebo se utápí v množství – byť mnohdy oprávněných a důležitých – starostí tohoto světa? O srdce jde, o svědomí…

Bůh se neozývá. Mlčení. Ticho. „Hernajs, Pane, mám se modlit nebo pracovat? Mám stát na místě a čekat na Tebe, nebo z posledních zbytků sil se zapřít a táhnout dál a opakovat si „no pain, no gain?“ (bez bolesti není zisk). Kdybych nevěřil tomu jemnému „pocitu“ v srdci, že Bůh je stále se mnou, pak bych musel říct, že Bůh na mě zapomněl. A především, zdá se, že mi nijak nepomáhá řešit mou situaci, záležitost. Mlčení Boží trvá dny, týdny, věc/věci se nerozuzlovávají. Jako bych již zdánlivě rezignoval i na to, že od Boha očekávám pomoc. A tak pracuji. A najednou, poznenáhlu, jako by nové svítání a já zjišťuji, že Bůh možná nezasáhl v té záležitosti, za kterou se modlím a vytrvale prosím. Ale zasáhl někde úplně jinde. "Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko? praví Hospodin. Nejsem snad Bůh i daleko?" (Jeremiáš 23:23)

Bůh zasáhl v mém nitru. Má víra je silnější, jako by hlubší. Další zvláštní paradox. Přes mou modlitbu za potřeby v materiálním světě mě Bůh vede k hlubší víře, k hlubšímu vztahu s Ním. Zdánlivě se nic nevyřešilo, ale to nejdůležitější se posílilo – vztah s Bohem. A sotva mi to dojde, jako by se s ranním rozbřeskem hlubší víry začaly dávat do pohybu také ony věci, za které jsem se tak dlouho modlil. A jako třešnička na dortu přichází do mého mailu verš na den: „Neztrácejte odvahu, neboť bude bohatě odměněna.“ Žd 10,35 Mé nitro, propálené dlouhým obdobím ticha, nejistoty, tmy a mlčení zakouší rosu blaženosti z nebe.

Pracovat a modlit se. Vyhrávat a prohrávat. V dialogu i v mlčení. VŽDY BÝT S BOHEM. Jako sv. Benedikt a celý zástup svatých. Hledejme především boží království, a vše ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33) I když už to nejde, zdánlivě jsme definitivně prohráli, spoléhejme se na Boží slova v Písmu. I když to moc bolí, spoléhejme se na Boží zaslíbení. Vždyť v Bohu je to pravdivé, pravé a trvalé. Bůh možná mlčí, ale ve skrytu stále pracuje a působí. A nám zbývá vždy naděje v modlitbě a práci. V modlitbě a práci, jež možná nejsou v předpisovém a ideálním poměru, ale ve finále: on si to už Bůh přebere, jak dobře jsou naše modlitby i práce míněny.

Boží požehnání přeje,

Jirka

Zpět na přehled konference

Jiří je interim manažerem a majitelem společnosti J.I.P. pro firmy s.r.o. Firma J.I.P. se zabývá restarty a up-grady malých a středních firem. Jiří jako expert s mnohaletými zkušenostmi v oboru působí v několika českých firmách jako exekutivní poradce. Jiří je expert na koučování podnikatelů, leadership, prodej a řízení firem s mnohaletými zkušenostmi v oboru. Má schopnost pracovat na více, často velmi komplikovaných, projektech a využívá pro to synergii týmové práce, neboť je přesvědčen, že pouze s lidmi (schopnými, na správných místech, motivovanými a dobře vedenými) dokážou firmy nejen přežít, ale především dlouhodobě prosperovat. Na konferenci bude svědčit o svém hledání působení Ducha svatého v podnikání.

 

Netíkovi a jejich sociální zemědělství

jiri netik stRodina Netíkových z Týnu nad Vltavou patří mezi tradiční zemědělce v jejich regionu. Před 30 lety zatoužil Jiří Netík st. vytvořit pracovní příležitosti i pro postižené lidi. Vytvořil tak projekt sociálního podnikání, který jednak nabízí smysluplnou práci a také vytváří společenství.

Nápad na sociální podnikání dostal Jiří Netík st. během příprav na svatořečení Anežky České. Po jejím vzoru chtěl pomáhat druhým.Proto si Netíkovi našli starý statek, ten zrekonstruovali a zahájili pomoc. Brzy Netíkovi přišli na to, že práce se zvířaty nemusí vyhovovat každému. Proto začali zakládat další provozy. Truhlařskou dílnu, tkalcovnu, keramickou dílnu a další. Dnes zaměstnává jejich spolek Pomoc přes stovku postižených. Ruku v ruce s tím ale jde snaha Netíkových o udržování opravdového společenství, ve kterém je důležitější se sejít k práci a být spolu, než jakékoliv omezení. Více uslyšíte v prvním příspěvku.

netikovi domov sv anezky 2Dnes se významně zapojuje do vedení sociálního podniku také syn Jiří Netík. Vede spolek k restrukturalizaci, aby bylo možné udržet ducha společenství i za současného počtu zaměstnanců. Společně usilují o osvětu tzv. sociálního zemědělství. Ve stručnosti, má jít především o návrat k přirozenému způsobu života a práce. Podrobněji na toto téma hovoříme s oběma Jirky v druhém příspěvku.

play button Abys to mohl dělat, musí tě to bavit!

play buttonBydlet, pracovat a milovat

Rozhovor vede Marek Chvátal.

Music by Scott Holmes.

netikovi domov sv anezky

Zpět na přehled konference

Peter Tavel rozhovor

Peter Tavel: Neztrácím čas s dobrými věcmi

Vidíte konkrétní souvislosti v rozhodování podnikatele a vlivem Ducha svatého?

Bůh vede svět přes naše rozhodování. Dal nám tak moc tvořit spolu s ním. To je velký a nádherný úkol. Zároveň máme moc zničit si přírodu, vést války. Anebo můžeme směřovat k tomu, abychom se měli společně dobře.

Nejvíce k nám Bůh promlouvá přes charizmata lidí. Když chtěl např. vytvořit vaše společenství podnikatelů, dal někomu takové charisma, aby to dovedl. A pokud ten člověk naslouchal Bohu, šel, získal si další lidi a to společenství založil. Takto Bůh skrze Ducha svatého oživuje svět. Skrze každého z nás.

Pokud chci vědět, co mám na fakultě udělat, podívám se nejprve na charismata lidí, které tady mám. Nevymýšlím nic od stolu.

Působení Ducha svatého v podnikání se podceňuje. Měli bychom být spojeni modlitbou, evangeliem a především bychom měli být empatičtí vůči Bohu skrze naše charismata. Protože Bůh nám dal to, co potřebujeme ve prospěch druhých.

Lidé se ptají na moje politické názory, genderové otázky a já nevím, co mám odpovědět. Jenže já ani nepotřebuji nic říkat. Jsem děkan teologické fakulty. Mám se starat o to, co je dobré pro fakultu. Věřím, že kdybych byl biskup, budu umět na takové otázky odpovědět. Mám konkrétní charisma, a pokud jsem na správném místě, mám vše potřebné pro správné rozhodování.

To však vyžaduje velkou sebekázeň, abych nepřekračoval hranice, které jsem dostal.

Měl byste si dát pozor, abyste neusiloval o dobré věci, které nejsou dobré pro vás. Jsme odpovědní za to, abychom to uměli rozpoznat. Já už dneska nevolím mezi dobrým a zlým, nýbrž mezi dobrými, lepšími a nejlepšími věcmi. Je velké umění odolat těm dobrým.

Dobré vám nestačí?

Mám své kapacity. Jestli budu dělat dobré věci, ty nejlepší mi utečou. Dostal jsem jen 24 hodin. Denně mi Bůh ukazuje, pro co se mám rozhodnout. Je to o pokoře. A zároveň mám z toho pořádný adrenalin. Takové je podnikání podle Ducha svatého.

Máte všechno okolo sebe, potřebujete jen otevřené oči. I řešení problémů je před vámi. Bůh ho tam vložil. Na vás je, abyste ho rozpoznal.

Máte na toto rozpoznávání vlastní know how?

Třeba sv. Ignác k tomu nabízí hodně podrobností.

Zajímá mě váš osobní přístup.

Rozhoduji se pro to, co mě dělá spokojenějším a radostnějším. Působí mi to dlouhodobě radost. Dotýkáme se života, Ducha svatého, to je skvělý zážitek. Dobré rozhodnutí dělá člověka šťastným a přibližuje ho k Bohu. A platí to i opačně. Pokud vidím nějakého řeholníka, který žije poctivě, modlí se, a přesto není šťastný, tak něco není v pořádku.

Třeba je to jeho kříž.

Kříž je utrpení, kterého se nedovedete zbavit. Vzpomínám na svůj noviciát. Z horlivosti jsem spal na holé zemi, netopili jsme v zimě, modlili jsme se tři růžence denně, dvě mše svaté, celý breviář. No, askeze par excellence. A pak za námi přišel zkušeny formátor z Polska. Vysvětlil nám, že Bůh nabízí velikou kopu křížů a my si myslíme, že máme nést úplně všechny. Jenže my k té kopě můžeme přijít a jeden kříž po druhém začít odnášet. Nakonec zůstane jeden, se kterým nehneme. A to je náš kříž.

Kořenem křesťanství není utrpení, ale láska. To sice někdy znamená také utrpení.  Křesťanství s utrpení počítá, ale nemá ho za cíl. Proto je tak geniální.

Váš workshop na konferenci Podnikání podle Ducha, 21. 9. na Velehradě zaměříte na lepší sebepoznání v rámci týmu, do kterého patříme. Co když pak zjistím, že mezi těmi lidmi už nechci být?

Prožíval jste to i před tím. Rozdíl je v tom, že už to budete vědět. To je první krok ke svobodě. Pokud s tím nepůjde nic dělat, skrze přijetí té situace se stanete ještě svobodnější. Anebo přijdete na to, že s tím něco dělat lze. Někdy stačí vyměnit dva lidi na jejich místech a začne vám to zase fungovat.

Máte s tím už vlastní zkušenosti?

Mám za sebou psychoterapeutický výcvik. Dostáváte na něm po šest let zcela otevřeně zpětnou vazbu na vás. To vás naučí se sebou pracovat. Navíc porozumíte řadě dalších problémů, protože všichni na tom výcviku mluví i o sobě zcela otevřeně.

Kdyby měli kněží odvahu a absolvovali by takový výcvik, joj, to by byla církev! Duchovní rozměr je pro nás důležitý. Rozvíjení lidského potenciálu je ale taky skvělá věc. Bůh s ním taky pracuje.

Za rozhovor děkuje Marek Chvátal.

Zpět na přehled konference

Prof. Ing. Mgr. et Mgr. Peter Tavel, Ph.D vystudoval Stavební fakultu VŠT v Košicích, psychologii a teologii na UP v Olomouci, kde získal doktorát z klinické psychologie a kde se také habilitoval v oboru klinická psychologie. Kromě menších výcviků a kurzů absolvoval sebezkušenostní psychoterapeutický pobyt na neurotickém oddělení v PL v Kroměříži, dvouletý seminář Výklad snů a Lege artis, roční výcvik Paliativní péče v hospici v rakouském Mödlingu a pětiletý daseinsanalytický výcvik v komunitně-skupinové psychoterapii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.

V současnosti přednáší psychologii na UP v Olomouci a na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Přes deset let žije v Rakousku, kde se v rámci hospicu a domova důchodců věnuje paliativním, starým a umírajícím pacientům. Je supervizorem Mobile Hospic Niederösterreich. Poskytuje psychologické poradenství pro Centrum poradenské slučby na CMTF UP v Olomouci. Je také senior researcher v centru excelentnosti Kosice Institute for Society and Health na UPJŠ v Košicích ve spolupráci s Department od Social Madicine, Universtiry Medical Centre Groningen, University of Groningen v Holandsku.

Mezi jeho největší ocenění patří cena Literárního fondu Slovenskej akadémie vied za dílo Psychologické problémy ve stáří I. a tři čestná uznání rektora UP za vědecké monografie.

NENECHTE SI UJÍT NOVINKY Z KOMPASU

Zajímavé informace a pozvánky na cluby, semináře, konference či duchovní obnovy.