Mons. Josef Nuzík: Najít správný vztah k majetku je pro člověka i církev umění
Téma církevních restitucí se opakovaně vrací do veřejné diskuse. Jste stále ochotný na to reagovat?
V začátcích jsem měl představu, že bude stačit podat výzvy, vrátí nám majetky, uspořádáme je a bude to hotové. Tehdejší ekonom mne však varoval, že starost s majetky nikdy neskončí. A musím po těch šesti letech, kdy se restitučnímu procesu věnuji, uznat, že měl pravdu.
Jsem rád, že se nám daří dělat důležité kroky. Profesionalizujeme naše firmy a spravování majetků. Je to ale dlouhá cesta. Pořád jsme na začátku.
Mnohé na restitucích mrzí, že jejich vinou není církev chudá. Nemají pravdu?
My nejsme bohatí. Církevní majetky neslouží k našemu zajištění. Takové argumenty slyším především od těch, kdo s církví nežijí. Pamatují si úryvky z evangelia. Ví, že byl Ježíš chudý a takovou chtěl i církev. Církev ale nehromadí bohatství, aby si ho užila. Potřebuje základnu pro svou činnost. Prostředky, které nyní máme, musí v budoucnu generovat další, abychom mohli odměnit ty, kdo v církvi pracují a tvoří. A také na podporu projektů, které by bez našeho vkladu nemohly obstát.
Může Vám do rozhodování o majetcích mluvit i Duch svatý?
Jednoznačně tomu tak je. Duch svatý nás už překvapil mnohokrát. Opouští nás lidé, kteří nám pomáhali, protože jejich místo je jinde a současně k nám přichází noví s novými myšlenkami. Musíme přehodnocovat věci, které jsme dříve považovali za podstatné. Spoléhali jsme se na naše lesy a jejich současné vymírání nám dává velký otazník, co bude dál. Takže ani velikost majetku neznamená, že máme vyřešené všechny problémy.
Vidíte majetky především jako problém, nebo jako něco osvobozujícího?
Najít správný vztah k majetku je pro člověka i církev umění. Nezvládneme to bez vztahu k Bohu a bez spolupráce s Duchem svatým. Abychom nepřistupovali k majetku se strachem či se jím nechali ovládnout. Vyžaduje to ale čas a věřím, že se učíme i díky zkušenosti těch, kteří majetek dlouhodobě spravovali a neotročili mu. Duch svatý nám pak pomáhá rozlišit cíle, které máme dopředu stanoveny. Myslím hlásání evangelia a služba lidem.
Jak jste tedy daleko ve zralosti vztahu k majetku?
Tohle nedokážu posoudit. I v tom vidím dlouhodobý proces. Učíme se, že ani podnikání církve není ušetřeno ztrát. Že můžeme generovat zisk, stejně jako můžeme prodělat. Na začátku jsem byl naivní. Představoval jsem si, že to budeme spravovat a díky Božímu požehnání půjdeme dopředu. Zkušenost s kůrovcem ale ukazuje, že realita je mnohem tvrdší. Musíme hledat Boží pomoc a stejně také lidské síly a zkušenosti.
Církevní restituce jsou také oblíbeným politickým tématem. Myslíte, že to jednou ustane?
I podle zkušeností ze zahraničí je zřejmé, že církev je stále považována za konkurenci pro veřejnou správu státu a velké firmy. Rivalita tu bude stále. I navzdory poslání církve, které je oproti ostatním jiné. Osvědčilo se mi nebát se stále dokola lidem vysvětlovat, k čemu vlastně majetky máme a jaké nám to otvírá obzory. A když to doložíme skutky dobrého hospodáře, který se také rád rozdělí, pak to v budoucnosti pochopí i naši současní kritici.
Kolik to může vzít času?
Mnoho let. Deset nebo dvacet?
Takže vše připravujete spíše pro svého nástupce?
Ano, takhle to v církvi funguje. Předáváme jeden druhému štafetu. V této souvislosti mě restituce také potěšily. Hledali jsme hodně v archivech a vedle určování, komu který pozemek v minulosti patřil, jsme mohli také číst, jak s těmito majetky naši předchůdci zacházeli. Měli to dobře a moudře vymyšlené. Máme se kým nechat inspirovat.
Za rozhovor děkuje Marek Chvátal.
