Články

Vzkříšený vstupuje do mé rodiny, do mých vztahů, které souvisejí s mým podnikáním

Duchovní slovo P. Michala Altrichtera SJ:

Prožívali jsme Kristovy pašije. Díváme se (1) vzhledem k Ježíšovu okolí: nepochopitelná necitlivost, absence soucitu – jednoduše tvrdé volání: „Ukřižuj“, a ještě více: „Barabáš je lepší“ apod. Jak dokáže logika s chladem zabíjet! Odborník počítá, zda mohl hřeb prorazit skutečně určitou Ježíšovu šlachu, zda doopravdy kříž byl ze dřeva apod.; farizeové se hádají, zda je lepší „považoval se“ za krále, nebo „byl králem“. Díváme se (2) vzhledem k Pánovým nejbližším: Maria, M. Magdalská, Jan nekomentují, neproklínají, nepanikaří. Vzhledem k Ježíšovu Srdci (3): tiché, a tvoří nové věci.

   Jsou studie, které hodnotí naši víru podle takzvaně uvědomělého úkonu. Například: Nejsi zralý, pokud na Velký pátek sáhneš rukou do prázdné kropenky. Pokud se přistihneš, že jsi zabloudil při mechanické modlitbě k jiným tématům, modlitbu zanechej (je možné říci analogicky: Pokud během jízdy autem zahlédneš srnu, pouštěj ihned volant z rukou: neřídíš uvědoměle, pouze mechanicky?). Jak dalece jde toto hodnocení (jako některé naše upjatě konstruované „křížové“ cesty) od skutečně otevřeného Pánova Srdce, které se dává plně, a od přirozené svobody srdce člověka, jenž tolik touží!  Láska zahrnuje detail (v pozornostech), ale ne vybírání kazů: je přednostně podnikavá v odhalování Slunce života. Jak lze pouze vůlí, pouze s železným tréninkem milovat nepřítele, nefunguje-li srdce? A pokud toto není projev srdce, ještě jsme s křesťanstvím plněji nezačali. Vřelé, soucitné srdce nemůže nikdo sobě dát: jde o plod vytrvalé modlitby, o dispozici se nechat obdarovat. A proto s Pánem procházíme pro jeho pašije.

   Jaká je naše velikonoční dispozice? Spíše se věnujeme svým věcem („urgentnostem“) nežli umírajícímu a vzkříšenému Pánu; naléhavěji analyzujeme svá ublížení, nedocenění, nepochopení, než abychom s klidnou vděčností řekli: To, co Pán dává, mi nejvíce odpovídá!; „škatulkujeme“ si lidi na ty, kteří nás preferují a jsou vůči nám zdrženliví (možná po čase zjišťujeme, že těch preferujících je nějak „málo“), a vůbec – naše apoštolské nasazení je neseno tím, jak jsme byli sami někým přijímání. Není pak Pán jen „fanglička“ pro naše zviditelnění? Naše „ego“ je tak nehorázně rafinované, čekající na svůj pokrm utajeně a ve svatých řečech, neboť je poraněné Boží nepřítomností!

   Je přece biblicky zřejmé, že čím jsme Pánu blíže, tím z nás vycházejí doslova chuchvalce starých náklonností, typů hřešení, ba i teprve (nyní) poznávaných chyb. Je nepochopení, považujeme-li „pokrok“ v duchovním životě za stále více prohlubovanou a ujišťovanou útěchu. Nemůžeme být přece lepší než učedníci, kteří měli neklid, byli ochromeni v činnosti, podezřívali se a nevěřili „mystickým ženám“. Jaká je míra mezi „nemluv o svých vnitřních propadech“ (nepřetěžuj druhé tím, co sám vzápětí olituješ, žes řekl a bylo neaktuální) a „neříkej abysismus, totiž aby bylo zřejmé, že jsme křesťané radostní, vyrovnaní, klidní“ (pouze vnějškový optimismus)? Moudrost slov a našich gest zjednává Pánovo Srdce, které tomu tak rozumí – a chce v nás přebývat! A z druhé strany: Proč by věřící nemohl být skutečně radostný, ba dokonce, dobře chápáno, velikonočně vážný, a přitom hluboce zasažen Pánovou přítomností, jeho radostí? Rozlišujícím znamením pak je: (1) provázanost s Pánem a (2) duchovní plody, jež se objevují až po čase. Nejvíce odpovídají vytrvalé, „spolehlivé“ modlitbě.

   Kristus nevstal z mrtvých jen sám-individuálně, nýbrž, jak to ví také liturgie, jako vítěz, který s sebou táhne obrovské zástupy uvězněných. Vždyť Ježíš se nám tak přizpůsobuje! Po zmrtvýchvstání je jednou jako zahradník, jindy jako poutník kráčející do Emauz, pak zase jako vyčkávající cizinec na břehu jezera. Dokonce: vypadá jinak, než jak ho znali (známe), jak si vzpomínají (vzpomínáme); jinak chodíme k prázdnému hrobu: jen „k monumentu“, k náhrobku. Musíme se vždy znovu přeučit ve vidění (máme-li ho vidět); jednoduše nestačí po zmrtvýchvstání říkat: Ježíš jednou byl vzkříšen a my se už nemusíme obětovat, Ježíš jednou už sloužil mši, my už nemusíme přípravu na mši (konkrétně: spoluprožívání jeho utrpení) brát vážně.

  Kristovo Srdce vstává z mrtvých. Láska miluje zúčastněně: zcela v mém podnikání. A láska neznamená, že rozumím svému podnikání, ale že On vstupuje do mé rodiny, do mých vztahů, které souvisejí s mým podnikáním. Jsme po Pánově vzkříšení poddajnějšími ve svém srdci: vůči Lásce. Kristus slouží, aby mne naučil sloužit. Pán nám dává sebe: trojjediného Boha. Co Bůh dává, pochází z hlubin Ježíšova velekněžského Srdce. Každého svého přítele před „mučednictvím srdce“ provede Poslední večeří – Večeřadlem: (tzn.) dá mu zakusit božskou něhu a slast svého Srdce, teprve potom ho vede k obětování se, k bolestem. Hrozné a bolestivé oddělení Ježíše od Matky Marie. Jako jsme chtěli nepropást Kristův pohled, kterým se bude dívat, až půjde kolem nás se svým křížem, nechceme propást jeho pohled coby Vzkříšeného. Ježíš umírá i v našem srdci – proto doslova v našem denním „švunku“ dýcháme jeho Utrpení i Zmrtvýchvstání. Když Pán vešel do srdce věrných, nikdy z nich neodešel. Otec také vydechuje „podnikavého“ Syna. Dýchat vzkříšení: náš úkol. On je naše vzkříšená Láska, vzkříšený Pokoj, vzkříšená Radost, vzkříšený Život, vzkříšené Štěstí. S pěti již oslavenými Ranami, které si pro nás ponechal.

  • KOMPAS Křesťanský podnikatel, z.s.

  • Holická 47, 779 00 Olomouc

  • info@krestanskypodnikatel.cz

  • přihlášení