Články

Jak jsem jel Jizerskou padesátku

Ještě v dobách, kdy jsem coby začínající farář nastoupil do Vysokého nad Jizerou a poprvé jsem uslyšel o Jizerské padesátce, usídlila se v mém srdci myšlenka zajet si jednou legendární běžkařský závod, který startuje v nedalekém Bedřichově. To jsem ještě netušil, že se touha naplní až po patnácti letech a navíc do místa startu pojedu až z tří set kilometrů vzdálené Olomouce. Ale popořádku...

   I u mne došlo k životnímu prozření. Sněhu, zimních radovánek a hor jsem si začal vážit teprve poté, co jsem se přestěhoval na "placató Hanó". Vzpomínám si, jak mi poslední léta ve Vysokém lezlo na nervy věčné odhazování sněhu lopatou u fary, každodenní ometání auta, sněhový tankodrom místo silnice a další nezbytné radosti. A že bych měl ještě po tom bílém neštěstí lyžovat? Ani omylem. Těšil jsem se raději na jaro a na kolo. Naivní sen o Jizerské padesátce pramenící z mladické nerozvážnosti jsem zavrhl jako čiré šílenství hodné pomatenců.
   Teprve v Olomouci jsem se začal více a systematicky věnovat vytrvalostnímu běhu, jednak abych odboural stres a také shodil nějaké to kilo. Postupně jsem začal běhat půlmaratony, později i maratony. Běhání po rovině a asfaltu není špatné, ale po čase jaksi stereotypní. Nějak mi začaly chybět kopečky. A sníh! Kdo by to byl řekl? Řeknu to ještě jinak. Za poslední tři roky v Olomouci jsem na běžkách najezdil více kilometrů než za všech deset let v Krkonoších. V zimních měsících jsem po večerech vysedával u počítače a místo psaní dizertace jsem na internetu studoval předpověď počasí, sledoval výšku sněhové pokrývky v lyžařských střediscích a zjišťoval aktuální údaje o upravených běžkařských tratích v Jeseníkách. A v sobotu jsem vyrazil řádit na Praděd nebo Paprsek. A když skončila zima, koupil jsem si kolečkové lyže. A to rovnou dvoje. Jedny na bruslení a druhé na klasiku. A jal se brázdit cyklostezky po olomouckých parcích za vyděšených pohledů kolemjdoucích. Jsem dokonce přesvědčen, že mám minimálně české prvenství mezi kněžími v tom, že jsem sloužil bohoslužby v kapli, ke které jsem se dopravil na kolečkových lyžích. Když na konci ledna tohoto roku zasypalo hanáckou metropoli nebývale velké množství sněhu, popadl jsem běžky a proběhl jsem se po náměstí kolem orloje a sloupu nejsvětější Trojice, věhlasné to barokní památky.
   Usoudil jsem, že jsem již dostatečně kvalifikovaný pomatenec k tomu, abych se směl postavit na start šíleného podniku, jakým Jizerská padesátka bezesporu je.
   "Proč jsem zařazen až do poslední startovní vlny, když jsem se registroval už v květnu?", ptám se dobrovolníka, který mi vydává v libereckém předzávodním depu startovní číslo. "Protože jste nováček" a měří si mě pochybovačným pohledem. "A nešlo by, prosím..." "Nešlo." Utne jakoukoli naději a dodal: "Lepší startovní pozici si možná zasloužíte až pro příští rok podle dosaženého času." Takto povzbuzen odjíždím do dějiště závodu se ubytovat a nasávat lehce nervózní, ale přece příjemnou atmosféru. Počasí je nevyzpytatelné. Přes den slabě nad nulou, v noci slabě pod nulou, do toho chvíli prší, potom chvíli sněží. Na takový sníh trefit mázu je pro normálního smrtelníka zhola nemožné. Jediné, co jsem mohl udělat, aby lyže jely aspoň z kopce, bylo napustit jejich skluznici sjezdovým parafínem. A to pořádně. Celý večer trávím zažehlováním vosku, škrábáním, kartáčováním, nejdřív bronzovým chlupem, potom nylonovým a nakonec ještě jemně vyhladím a přeleštím zbývající tenoučké vrstvy parafínu. To prosím všechno třikrát a v penzionu na pokoji. Večer mi při úklidu voskových hoblin na koberci rychle utekl.
   I když nejsem žádný ranní jedlík, při snídani před závodem jsem toho spořádal hodně. Už jen proto, že přes poledne budu na ještě trati a po doběhu na oběd nezbude čas. Vida, vyhlédnu z okna, rozbředlý sníh přes noc trochu přimrzl. To je dobře, aspoň to pojede. Nicméně předpověď slibovala odpolední teploty nad nulou, přesto v klidu mažu stoupací vosk pro teplotu minus dva stupně. Stejně mázu ještě během dopoledne sjedu. A pak, děj se vůle Boží. Z praxe jsem zjistil, že je lépe mít na lyžích žádný vosk než špatný vosk. Když se chce, dopředu to vždycky nějak jede. Horší jsou bakule nalepeného sněhu vespod lyží, na kterých je sice sympatické, že vás při stoupání ve stopě nepustí dozadu, ale dopředu také ne.
   A je odstartováno! Směle jsem se vydal na trať, ale už po sto metrech musím brzdit, neboť se ocitám uprostřed stojícího davu pod táhlým stoupáním. Je třeba chvíli počkat, než se zástup dá znovu do pohybu a já pak hledám nejrůznější skulinky, abych mohl mezi závodníky, kteří pojali tento podnik spíše jako turistiku, kličkovat a přejíždět mezi stopami a prodírat se kupředu. Takto činím až do třicátého kilometru, poté je již závodní pole prořídlé a dá se jet konečně plynuleji. Občas zalituji, že musím předjet i závodnice v přiléhavých kombinézách, neb se na ně ze zadu dobře dívá, ale to je smutný úděl trénovanějších jedinců. Kvitoval jsem, že včerejší čas strávený parafinováním lyží byla dobrá investice. Prkýnka jela skvěle. I z kopce jsem předjížděl hmotnější závodníky ve sjezdovém podřepu a zadarmo jsem si tak vylepšoval průběžné umístění v závodě.
   Většině nesportujících lidí připadá, že padesát kilometrů je nekonečná dálka. Do závodu jsem ostatně nastupoval s pokorou a předem smířen s tím, že v průběhu výkonu přijde krize. Obával jsem se, že se dostaví fyzická a mentální únava, jakou znám z dlouhých běhů - tzv. maratonská zeď. Ale světe div se, nic takového se nestalo. Určitě to bylo i tím, že nešlo přepálit začátek. Ale především běh na lyžích je více variabilní pohyb než běh atletický. Neustále se mění profil trati, na který musíte reagovat změnou běžecké techniky i její frekvence. Mění se počasí i sněhový podklad, při sjezdu po náročném výběhu si můžete trochu oddáchnout nebo pokřikujete na lyžaře před vámi, ať vám udělají místo. Kocháte se přírodou a výhledy do kraje a každých 10 km je občerstvovačka. Pořád se něco děje a to udržuje vaši mysl i tělo neustále v přirozené pohotovosti a svěžesti. A tak si hezky jedu, do kopečka stříďák, po rovince soupaž, z kopečka ve vajíčku. A najednou je přede mnou ukazatel 2 km do cíle. Až mi bylo skoro líto, jak jsem ten závod rychle odbyl. Ale při závěrečném sjezdu na bedřichovský stadion jsem se utěšoval slibem, že napřesrok pojedu ve Švédsku Vasův běh, který je dlouhý 90 km. Dosažený cílový čas 3 hod a 45 min není na první pohled žádný zázrak, ale vzhledem k hustotě závodního pole a zadní startovní pozici se dá konstatovat jedno: Na faráře z Holomóca to není zlý. Skol!

  • KOMPAS Křesťanský podnikatel, z.s.

  • Holická 47, 779 00 Olomouc

  • info@krestanskypodnikatel.cz

  • přihlášení