Články

Nechtějme se rozrušovat...

Duchovní slovo P. Michala Altrichtera SJ křesťanským podnikatelům:

   Je to Pánovo Srdce, které píše jedinečné dějiny celé církve: s pohledem na každé naše srdce. Je potřebné nenechat se rozrušovat vůbec ničím z toho, co odvádí od Pánova Srdce. Naše Ano potvrzuje Pánovu touhu. Stojíme pevně zakotveni v jeho Srdci. Ježíš – čistý, bílý Král, je též prostoupený vítěznou Krví. Tajemstvími růžence stále více vstupujeme do hlubin jeho trojjediného Srdce: a také ho jedinečně oslavujeme. Necháváme Pána v našich životech i nadále naplno jednat. V Ježíšově tváři je celý druhý příchod jeho Srdce. Žít přítomnost, žít jeho Srdce.

   Podle několika světců necháváme Pána samotného téci z našich srdcí jako tekutou Lásku. Co Pán činí v našich životech, činí stále více a s větší slávou a mocí. Je potřebné živit naše životy láskou jeho Srdce. Čím více lásky také v našich srdcích, tím větší hlubiny také v našich srdcích – v nás. Vše, co Pán činí, činí hluboko v nás! Ne na povrchu, ale hluboko, aby z hloubky našich srdcí vystupovaly napovrch všechny poklady a drahokamy, které do vás vložil. Čím více zkoušek a nepochopení v lásce snášíme, tím více nám Pán dává svou přítomnost a zakoušenou podporu. Čím více jsme my sami sobě soudci a obžalováváme se (ale musí to být vpravdě a pokorně), tím více nás Pán zahrnuje svým milosrdenstvím. Stále více otevírat detaily Pánovy lásky. Ježíš prožívá milování s námi i v té rychlosti, s jakou vytváříme tempo svého života. Obhajobou je nám i čistota svědomí.

   Srdce, která Pánovi slouží a plní jeho vůli – jejich poslušnost – mají bezbřehý a nekonečný dopad na celý svět i na celou věčnost. Co je fyzická bolest proti bolesti duchovní – a vůbec proti bolesti Ducha Svatého! Pánova hořící Krev prostupující našimi životy jsou zlatá písmena o tom, jak nás Pán miloval, jak nás spasil a jak vykoupil. Nejde o metaforu, ale o vztahovou jistotu. Pokud bychom seriózně uvažovali, co to je „být spasen“, chovali bychom se v našem podnikání moudřeji.

   Ježíšovo požehnání je důležité, neboť ukazuje na jednotu toho, že činíme to, co si přeje – co je pro nás jeho vůlí. Ježíš znovu přichází, aby nám žehnal, aby nás odíval v sebe. Ježíš s obrovskou touhou klade důraz na každý detail: ale máme vyjít z pohledu celku milování, tedy od jeho Srdce (ne, že se honíme od detailu k detailu). Stále je čas bohatých a hojných milostí, které uděluje jeho Velekněžské Srdce. Každý člověk prochází ve smrti Ježíšovým Srdcem. Ježíš každé duši doplňuje to, co jí schází. Ježíš je jediný Lékař, jediný Kněz, jediná Láska, která uzdravuje! Je potřebné se nechat stále více vtahovat do štěstí vlastního Pánova božského života!

   Ježíš, eucharistická Láska, jedná přes nás. Celý náš život je Ježíšův život v nás. Skutečně zůstane jen to, co prožíváme v Pánově přítomnosti, přičemž lze vždy do jeho přítomnosti leccos i poté uvědoměle vložit. Nemáme se bát modlit za všechno, co nás přesahuje. S naší lidskou plnější účastí bude modlitba andělů aktivněji přítomná také v našem vědomí. Největší radost Pánova Srdce je „bláznovství“ pro jeho Srdce. Ne, že chceme být blázny, ale tím, že jsme ponořeni do jeho Srdce, blázny se stáváme. Pochopit, že tímto Pán tančí v našem srdci anebo že všichni svatí ho „bláznovství“ v nebi mají v plnosti, může být pro mnohé nejen nepochopitelné, ale doopravdy nepřijatelné. Člověk se totiž zdráhá být blamován kvůli Lásce. Přijetí daru tak odpovídá životu v Srdci, ne našemu programu „být takový“.

   Je potřebné živit život v sobě. Ježíš řeže do našich srdcí, aby mohl vytékat hnis ješitnosti a touhy po vlastní slávě. Je vzácné žít roztržené Srdce nebeského Otce! Jen malý kousíček Otcovy bolesti neseme. Faustýna Kowalská: Vítězství tkví v totálním přináležení Bohu. Jedině tak budeme úplně svobodní. Necháváme Boha, aby řídil doslova každý náš krok. U člověka ponořeného do Ducha ostřejší pohled do srdcí neumenšuje jeho větší lásku.

   Následovat Pánovo učení znamená, jak Pán sám říká: žít rozumně. V dřívějších morálkách, při pohledu na Desatero, patřilo mezi zdůrazňované provinění „nošení si práce“ domů (nejen v aktovkách, ale v hlavě). Pokud zaměstnance (nejen odpovědného firmy) práce natolik rozrušovala, že ho trvale opanovala, musel reflektovat „zmatkaření Marty“. Dnes víme, že tu nejde o „vím a chci si poručit“ apod., ale o skutečně celou plejádu protiopatření: zejména zamilovanost do jediného Boha. Pokud se od našeho prvního výdechu počítá s rizikem života, neznamená to, že nebudeme žít. To jistě ale nepředstavuje, že od prvního do posledního dechu pouze „vybíráme zatáčky“. Analogicky: všechny úseky práce zahrnují nemálo svízelí, ale pozitivní přístup dokáže přece jen nějak zajistit „postup vpřed“. Hospodinova tvořivá činnost, jež v nás hledá své vítězství, nikdy neustává. Je-li nuda též rebelií proti životu, pak to neznamená, že k plnějšímu zakoušení života dojdeme analýzou nudy.

   Pozorujeme řezbáře. Vedle opracovávaného předmětu má kolem sebe mnoho nářadí. Je přece zřejmé, že nemůže postupovat lineárně s jedním náčiním. Podobně v lidském rozlišování. Předsudek, že si budeme dělat život stále lepší, je neudržitelný: na to nebudeme mít nikdy dostatek prostředků, neboť to na nich vždycky nezávisí. Při rozlišování leckdy přicházíme ke zkušenosti, že většina hesel, zásad či průpovídek klame. Například pěkně znějící věta „šetři každý haléř a stovky se budou šetřit samy“. Takový postoj může být katastrofální pro obchodníka, jenž si dělá více starosti kvůli několika haléřům za poštovné, a přitom mu utíkají zásadnější hodnoty: lidské vztahy. Hrozivě lítostivý hnidopich se nikdy nerozhodne pro větší souvislosti. Robert Bellarmin začínal přednášku z obtížného traktátu O milosti slovy: Jsme pouze děti Boží, a je důležité si udržet dětskou povahu v srdci i nadále. Proto duchovní rozlišování vybízí k tomuto postoji: Svá provinění říkej uvnitř Božího života.

   Žehnání vody, úcta k ostatkům apod. nejsou zbytečné kudrlinky na lemu církve, ale projev jásavé životnosti těch, kdo církev věrně vytvářejí. Pro toho, kdo nedýchá naplno, jde o zahanbující dodatek. „Kropenková voda“ není doporučené „pohnojení“ na objednávku ani apel k „napumpování“, nýbrž přirozené tryskání z Pánova Srdce, i agonického na kříži. A smíme tento pramen otevřít! Očekávám Pánovo jednání, nebo „lidské“? Co očekávám, takový jsem (zralý) člověk.

   Je důležité mluvit o křestní nevinnosti jako „vznešenosti“. Bílý šat, zapálená svíce nejsou infantilní obrazy, ale stav, který nás vyhojuje z malichernosti a úzkosti. Starosti budou vždy, ale při pohledu na nevinné Srdce Dítěte, mohou najednou zmlknout. A my ve sjednocení našeho tepu s jeho tepem máme svobodu na to, co rozrušuje, zapomenout.

Sdílejte tento článek na svém facebooku
  • KP Křesťanský podnikatel

  • Holická 47, 779 00 Olomouc

  • info@krestanskypodnikatel.cz

  • přihlášení